Našťastie nemáme mlieko

Fantazijní slátanina, kterou se snaží otec dětem vysvětlit, proč přišel pozdě z nákupu. Anotace syna (11 let) nalákala, těšil se na ztřeštěný humor podobný třeba jeho oblíbené sérii Ztřeštěný dům na stromě. Ach, jak jsme se zmýlili. Kniha nebyl vůbec humorná, nebyla zajímavá, nebyla ani čtivá. Syna jsem knihu v podstatě donutila dočíst jen kvůli čtenářskému deníku do školy, vůbec ho nebavila a přišla mu moc ujetá a hloupá. Jediné, co lze ocenit, jsou časté ilustrace. Ne, že by byly nějak úžasné, to ne, ale díky nim je tam jen málo textu, takže má dítě tuhle slátaninu celkem rychle přečtenou.

Neil Gaiman píše sice dobře, ale zvláštně. Příběh, který se svou velikostí vejde do kabelky, je netradiční nejen podle obálky, ale samotného obsahu knihy. Vypráví o malé rodině o čtyřech kusech, která na nějakou dobu přijde o ženskou ruku. Musí si poradit, myslí si mamka, která odjíždí na konferenci. Nejdříve vše zvládají na jedničku, ale pak u snídaně dojde mléko. Táta pro ně sice do krámu jde, ale vrátí se za strašně dlouhou dobu. Ta je v knížce zkrácená protože jinak by to byla dvousetstránková kniha. Hlava rodiny přijde s neuvěřitelnou historku o boji s piráty, setkání s mimozemšťany a dalšími podivnými tvory. Pobyt v jiné dimenzi navzdory nástrahám přežil, vrátil se živý a zdravý. S mlékem v ruce, bez něj by se přece děti nenasnídaly. Ty ale začnou být podezřívavé.. Nechci kazit dojmy z knihy u ostatních čtenářů, ale tohle je přece důkaz, že lež prokouknou dnes už i malé děti. Mít však tento důvod v případě, že se opozdím, dospělí mě mají za blázna. Zde to až tak nevadilo, čtení je přece určeno malým čtenářům. Horší bylo, že ze sourozenců nikdo nevěděl, kdy se hlava rodiny vrátí, kde je a kdy ti dva půjdou po snídani do školy. Vzhledem k tomu, že nejen grafika udělala z příběhu své, originální hrátky se slovy, např. Tvrdo-chlupo-mokro-bílo-křus: vtipnou obdobu slova kokos, dávám plný počet.