Na tohle prostě musíte mít náladu. Je to napsané dost zvláštně - chvilkami to zavání šílenstvím, pak zase humorem. Suzanna nám však přináší možnost nahlédnout do psychiatrické léčebny v 60. letech a nezkresleně popisuje, jak taková "léčba" tenkrát probíhala. Určitě bych ji doporučila všem čtenářům, kteří se zajímají o psychologii, nebo se zkrátka chtějí dozvědět něco víc o hraniční poruše osobnosti, kterou autorka trpí. Ještě bych dodala, že film je taky celkem povedený, ale kniha je lepší :-)

Styl psaní mně vůbec nesedl, zvláštně napsáno, z obsahového hlediska taky slabé a neodborné. O narušených vychází mnohem lepší a objektivnější knížky. Dg. moc neodpovídaly tomu, jak se pacient chová, například jedna z diagnóz Suzzan, těžká deprese, při té nemocný často ani není schopen vstát z postele nebo si vyčistí zuby a je z toho tak vyčerpaný, že si jde zase hned lehnout z toho strašného vysílení jednou činností, nic ho nezajímá, třeba ani nemluví, je těžkopádný atd. Pacientka se tu normálně bavila s druhými, byla celkem činorodá, poměrně energická a prakticky pořád něco podniká, to při velmi těžké depresi asi těžko. Lékařský personál že byl odosobněný? Vždyť je tam obskakovali, asi tři sestry snad na dvě pacientky na oddělení (knihu už nemám, ale vím, že mě zaskočil ten nepoměr)! Ať je ráda, že se neléčila v ČR ( otřesná kamarádova zkušenost, který se vrátil z psychiatrie se zlomenou rukou a z té traumatické zkušenosti se vzpamatovával ještě hodně dlouho). Celé nedostatečné a zkreslené.