Mýty

Veľmi ma zaujímajú mytológie, najmä antická, a Stephen Fry výborne chronologicky spracoval práve grécku. Začína prvotnými božstvami Uranom a Gaiou, ktorí spolu zplodili rôzne mytologické bytosti a samotných Titánov, ktorí zase zrodili bohov Olympu. Ak mám vybrať najobľúbenejšieho boha či Titána, je to určite Prométeus. Jeho príbeh a súcit s ľuďmi ma vždy fascinoval. Bol asi jediné božstvo, ktoré chcelo pre ľudí len to najlepšie a nemstilo sa im. Sú tu rôzne príbehy, napríklad o Pandorinej skrínke, o Titánovi Atlasovi, o Hériných skutkoch, o láske medzi bohmi a ľuďmi. Je si z čoho vyberať. Samozrejme, všetko si už nepamätám, pretože tých bohov je veľa a niektorí sú spomenutí len okrajovo, ale určite je to zaujímavé čítanie a nie je prekvapujúce, prečo si Rimania toto božstvo osvojili a pozmenili len ich mená.

Velmi jsem se na knihu těšila, i na slibované svěží podání Řeckých mýtů. V knize můžeme najít nejen nejznámější mýty, ale i ty méně známé, co je příjemné pozitivum. První čtvrtina knihy se mi velice líbila, pak se mi četlo stále hůře. Britský humor mám ráda, ale mám pocit, že v knize jako by docházel s každou další stránkou a ke konci jsem se už musela do čtení vysloveně nutit. Časem mi to přišlo jako nekonečná telenovela a už mě vůbec nezajímalo, kdo s kým co a jak. Řecké mýty znám a vím, jak to mají bohové mezi sebou propletené, ale možná tým současným jazykem to sklouzlo někam do béčkového romantického příběhu s trochou krve. Také mi vadilo příliš mnoho poznámek pod čarou, některé potřebné, mnohé jakoby navíc, celkově 65%.