Mona

Od autorky jsem již četla Jezero, které se mi líbilo, a tak jsem chtěla vyzkoušet i něco dalšího z pera B. Bellové, a tak jsem sáhla po Moně. A musím říct, že Mona mne bavila ještě o něco víc. Jedná se o velmi niterné vyprávění o dvou lidech, kteří si k sobě najdou cestu a utvoří si silné pouto. Příběh dvou lidí, kteří by se - nebýt okolností - nejspíš nikdy nepotkali. A přesto tu jsou, každý vlastním břemenem na zádech a v duši, přesto na sebe nějak napojení. Vedle silných lidských osudů, které tu autorka předkládá, tu najdete i určitou emocionální složku, melancholii, lyriku a vytříbený jazyk, který vás pohladí po duši a který je radost číst. Zároveň tu člověk má na pozadí blíže neurčeného válečného konfliktu možnost přemýšlet nad otázkami společnosti a jejího uspořádání, problémů a bolestivé reality, v níž přežívat je skoro kumšt a která zároveň ukazuje lidské charaktery v jejich ryzí podobě, úplně na dřeň. Tohle si budu v hlavě zpracovávat ještě nějakou dobu. Je to skvělé čtení, které mne moc bavilo, ale taky je to ten typ literatury, u kterého po dočtení potřebuji více času to na sebe nechat působit.

Neznáme místo, neznáme čas, ale vůbec to nevadí. Ba právě naopak. Nějak záhadně mi právě tohle umocnilo prožitek z děje. Ten je silný a smutný, velmi smutný. Pro mě ovšem nezapomenutelný. Prožívala jsem s Monou a Adamem jejich úzkosti, jejich bolest, jejich beznaděj. A ten konec - ach! Očividně nesedne všem, ale ti, co pochopí, tak nezapomenou! Jen tak dál paní Bianco, odlišnost je dobrá!