Město v oblacích

Anthony Doerr píše tak, že jeho styl si buď zamilujete nebo zošklivíte. Já jsem se první třetinu knihy potýkala spíš s tím ošklivením. Nedávalo mi smysl skákání mezi různými časovými rovinami a bylo těžké si zvědomnit společnou linku, která všechny příběhy propojovala. Nicméně další dvě třetiny už jsem byla ke knize skoro přikovaná a příběh, ač na mnoha místech krutý a nelítostný, jsem si zamilovala. Nejvíce mi přirostli k srdci Anna s Omeirem a taky Konstance. Paradoxně vývoj současné linky se Zénonem a Seymourem se mi líbil nejméně, ale to je v pořádku. Řekla bych, že už tak 200 stran od konce (možná i více) jsem tušila, jak dopadne dějová linka s Konstance a už od začátku mi něco napovídalo i rozzuzlení u Anny a Omeira, ale musím uznat, že nejvíce mě překvapil konec příběhu Seymoura a téměř jsem jej oplakala. Ve výsledku se jedná o krásnou knihu, ve které čtenář najde všelijaké lidské charaktery, které v něm zmobilizují paletu různých emocí. Ale abych se přiznala, kniha mě neohromila natolik, abych měla někdy motivaci si ji přečíst znovu.

Obtížně se mi popisuje, proč se mi to tolik líbilo, ale prostě jsem během čtení byla vtažená do všech příběhů a prožívala s hrdiny jejich osudy. Možná to byla i laskavost na pozadí textu a poselství, že příběhy v sobě nesou naději a smysl, který nás může provázet i v těch nejtěžších chvílích. Přiznávám, že zpočátku jsem trochu bojovala s přeskakováním mezi časovými rovinami, postupem času mi to ale přišlo, že právě i to tady odráží složitost a křehkost života.