Měsíční svit

Chtěla jsem si přečíst něco oddechového a pro ten účel mi kniha vyhověla. Je pravda, autorka má lepší knihy a tohle byl takový ten ... příběh, co vás trochu napne, rozjitří city, ale stejně to skončí krásně :-) Takže příjemné, letní čtení !

Mezi knížkami Jenn Bennett řadím Měsíční svit někam doprostřed (Kudy ke hvězdám a Anatomie srdce mě nadchly, Na jedné vlně bylo fajn, ale Cesta za štěstím a hlavně Vždycky Jane mě moc nebavily) . I tady se najde nějaká ta svérázná postava, i tady mají hlavní hrdinové své zvláštnůstky a hledají si svoji cestu skrz různé trable, i tady se mihne nějaká umělecká disciplína a zajímavé, barvité prostředí. Tentokrát mi ale děj připadal poměrně řídký (detektivní záhada byla vlastně dost nijaká a podivně vyšuměla) a hlavně mi neseděla Birdie. Nejen že byla neurotická se sklonem k ublíženosti, hysterii a k zavírání očí před problémy, ale vlastně celkově působila dost nemastně, neslaně. Úplně jsem nepochopila, čím vlastně Daniela tak okouzlila. A ta jejich první interakce mi vůbec nejde k její povaze a životním zkušenostem, mám problém uvěřit, že by se takhle zachovala. (Jistě, autorka to potřebovala pro rozvoj zápletky, ale stejně mi to tam nesedí.) Dráždilo mě, jaký používá dvojí metr. Ano, ona mít tajnosti může, ale běda, když jí Daniel hned všechno nesvěří, to je pak oheň na střeše. Vlastně si nejsem jistá, že Birdie je to, co by Daniel potřeboval. Autorce se tradičně hezky daří vykreslit atmosféru různých míst, dokáže vymyslet neskutečné životní příběhy, její snaha zahrnout do knihy nějaký vývoj hlavní postavy ale zůstala někde na půl cesty. Birdie se celou dobu nimrá ve svých nejistotách a pak najednou blik, přijde osvícení, rozhodnutí a rázem své chování změní. Celkově se tedy u mě po nadějném začátku dostavilo spíše zklamání. Knížka se stala rozbředlou, Birdiino chování se sice vzhledem k tomu, jak vyrůstala, dá pochopit, ale na sympatiích jí stejně nepřidá. Jenn Bennett mám zařazenou v podobné kategorii jako Kasie West, ta ale u mě přece jen vítězí.