Mendelův trpaslík

Líbily se mi obě dějové linie, ale o něco víc asi příběh Benedicta. Asi bych knihu přímo nedoporučovala lidem, kteří se o takové téma vůbec nikdy nezajímali, ale podle mě určitě alespoň základní věci z oblasti genetiky lze z příběhu pochopit nebo si je nějakým způsobem přiblížit a hlavně nejvýraznější jsou příběhy z obou dějových linií. Takže se určitě nebojte, není to žádná encyklopedie, odborností tam zas tolik není. Plus má kniha i za mě v tom, že příběhů z oblasti biologie konkrétně z genetiky není mnoho.

Kniha především o genetice. A o tom, jak si genetika může pohrát s lidským osudem. Plus za brněnského Gregora Mendela a jeho hrachové pokusy, dvě dějové i časové linie se prolínají a navazují na sebe. Našinec musí mít samozřejmě radost, že se britský autor již poněkolikáté inspiroval naším prostředím, našimi dějinami i kulturou. Takže plus i za Leoše Janáčka a Lišku Bystroušku. Postava Benedicta Lamberta je vykreslena nesmírně plasticky a opravdově, ta směsice lásky k životu, současně nenávisti k vlastnímu fyzickému vzhledu, odstupu od ostatních lidí, sebeironie, touhy po normálním životě, po sexu, po lásce, po potomcích. Konec až malinko kýčovitý, ale takový Simon Mawer prostě je, píše ale způsobem, že mu to odpustíte… „Když mě viděli, byli samozřejmě zaskočeni. Každý je zaskočený, když mě vidí poprvé. Přehlížejí mě, jako by čekali, že se za mnou, v prostoru nad mou hlavou, objeví někdo normálně velký, jako by čekali, až se za úsměvem Šklíby zhmotní i zbytek kočky. Když se nic podobného nestane, shlédnou na mě s výrazem, v němž se mísí překvapení i odpor, s výrazem někoho, kdo otevřel mrazák a mezi mraženým hráškem a rybími prsty uviděl lidskou hlavu.“ ------------------------ Poznámka: Reaguji na příspěvek níže, že dva modroocí lidé nemohou mít hnědooké dítě, pokud to není kukačka. Na to se prostě musím ozvat. Víte, že to není pravda? Ač jako rodiče oba modroocí, máme jedno dítě hnědooké a jedno modrooké, a to i v té záplavě všech našich modrookých předků. Samé modrooké příbuzenstvo! A fakt naše děti nejsou kukačky, o tom bych musela vědět! :) Ale, přece jen, jeden předek, jeden z dědečků v té modrooké spoustě byl hnědooký… Takže pozor na genetiku, není to tak jednoduché, jak se zdá…

Nebýt zdlouhavých a (omluvte mě) nudných, odborných částí popisující genetiku, byla by to zajímavá kniha s poutavým příběhem. Ne každému mohla připadat hlavní postava sympatická, já se zamilovala do stále stupňující se krutosti, se kterou vystupovala, protože mám vlastně pocit, že takhle lidé zkrátka fungují. Konec knihy je dech beroucí.

Pozoruhodný pohled na svět, jak ho vidí statečný muž (a zároveň vědec) příliš malého vzrůstu. Genetická porucha, DNA, výzkum, láska ke knihovnici,... další rozhlasové zpracování dobré knížky, při které jsem ani nedutala.