Evangelium podle Jidáše

V lásce a ve válce je dovoleno vše: milovat i zrazovat. A platí to zjevně také o víře. Evropa přestála světovou i studenou válku a čile směřuje k miléniu, které v dějinách zatím vždycky hýbalo zatuhlými pořádky. Katolický duchovní Leo Newman už však tou dobou není zrovna zářným reprezentantem dogmat domovského Říma. Prošel si stravující láskou k vdané ženě, jež pro něj byla nedostupná nejen vzhledem k jeho kněžskému stavu, a jeho vztah k víře je nyní dost vlažný. I v médiích blízkých Vatikánu se propírá Leovo „odpadlictví“, byť jeho literární stvořitel Simon Mawer dokládá, že pro zbloudilé Marie Magdalény nacházel a pořád nachází víc křesťanské milosti než jeho biskupští představení. Ostatně vše nasvědčuje tomu, že i sama Církev svatá tuší, komu by bylo vhodné svěřit jisté značně ošemetné vědecké poslání. Když je Leo jakožto specialista na starořečtinu povolán přezkoumat jazykovou pravost části papyrů z En-Moru u Mrtvého moře, pocházejících nejspíš z prvního století našeho letopočtu, učiní ohromující objev. Coby páté a nejstarší evangelium o Ježíšově životě je zřejmě sepsal odpadlík z apoštolské družiny – Jidáš Iškariotský, jenž svého učitele před ukřižováním zradil. Zejména náhled na Kristovo zmrtvýchvstání, zahrnutý do svitků, by otřásl přesvědčením stovek milionů věřících. A tak hrdina stojí nejen před otázkou, zda to světu vůbec sdělit, ale dozvídá se během pátrání i překvapivou pravdu o sobě… Pátý román britského tvůrce Skleněného pokoje či Pražského jara má opět výraznou českou, přesněji moravskou stopu. V pomyslné rukověti pro třetí tisíciletí – v originále dílo vyšlo přesně 1. ledna 2000 – Mawer ukazuje, že zdaleka ne vše, na čem se zakládají naše životní východiska, bývá pravdivé. „Tápající kněz, jehož víra vzala ve století po Nietzschovi zasvé, je v západní literatuře velmi povědomá postava. Romanopisec Simon Mawer pro ni přesto našel občerstvující a výmluvné zpodobení.“ – The Atlantic „Poetický jazyk znamenitě vystihuje, nakolik se klauzura Vatikánu rozchází s horoucími vášněmi dávného Jeruzaléma, jenž zůstává skutečným svatým městem. Na pouti ke kořenům [autorova] sága nenabízí snadnou čtenářskou cestu, ale projdeme v ní pozoruhodnými zákruty lásky i víry.“ – Daily Express „Věroučné mysterium, pletichy na milostném poli a záhada totožnosti – to vše umícháno v amalgám poskytuje úchvatně napínavé čtení.“ – Kirkus Reviews „Maličko se to tváří jako brownovina, ale vlastně ani trochu, když se začtete. (…) Zmateni řadou bestsellerů žánru biblický thriller se ponoříme do románu, abychom zjistili, že je to – román. Prostě velký příběh vztahů, bolesti a lásky, bez potřeby dalších přívlastků.“ – ze čtenářských recenzí na databazeknih.cz „Proboha, Leo. Pokud se ukáže, že ten text pochází z prvního století a navíc je tím, za co se vydává – očitým svědectvím, zprávou o životě Krista takříkajíc z první ruky podanou někým, kdo stojí zcela mimo tradici stávajících evangelií –, no co potom?“ „Pak bude mít církev co vysvětlovat.“ Biskup pohodil hlavou. „Nevyplácí se rozebírat víru přespříliš detailně, Leo. Nejde o to, že víra je mylná, popřípadě fakticky chybná, chcete-li, ale každopádně není vhodným objektem zkoumání za použití vědeckých metod. Halucinace jednoho je převtělením v podání někoho jiného. Kdo může říct, co z toho je pravda?“ Pokusil se o úsměv. Byl to geniální chlapík, novináři velice oblíbený, vždycky se mohli spolehnout na to, že jeho sdělení se ponesou v duchu zdravého rozumu. „A bude vám to někdo věřit?“ – ukázka z textu