Malá krajina

Faye je tak ideálně rozkročený mezi Evropu a Afriku (francouzský otec, rwandská matka, do 13 let v Burundi, pak ve Francii a nakonec "návrat" do Rwandy), že mu to Evropan spolkne i s navijákem. (V tom mi to připomnělo Persepolis od Satrapi.) Chytí se na začáteční randění přitažlivě exotického mladíka a užívá si návrat do dětství, kdy s bílým tátou cestují za Pygmeji, jí termity a užívají si laskavé podivnosti těch středoafrických států. Autor ukazuje naivitu Afričanů, jak se impulzivně snaží být cool, visí na ústech Evropě a Americe, zoufale shánějí tenisky lepší než od Bati, jediného pořádného obchodu ve městě, ale zároveň mají obdivuhodnou schopnost se družit a radovat, milují širokou rodinu. A na druhé straně nepochopitelně krutý, historicky zažraný rasismus místních bílých usedlíků. I díky metaforám ("Když hrál, špicovali jsme uši jak hroši v městském přístavu.") jako bychom se úplně koupali v Africe. A pak to pomalu začne, nejprve opatrně, pohledem privilegované, chráněné vrstvy a pak natvrdo, protože ty hloupé historické události se halt staly a nikdo je nezastaví. A má to grand finále, kde na posledních stránkách dostaneme hned několik dávek jak ze samopalu. Možná je to jen vynucenými přestávkami v četbě - kdybych mohla, četla bych to na jeden zátah - ale přijde mi, že začátek je literárně velice vyvážený a konec už možná poznamenaný drobnou bezradností, jak na to. Jak na genocidu, ze které se vám obracejí vnitřnosti a kterou byste ze sebe chtěli navždy smýt? Autor to ale zachraňuje a možná i víc než vynahrazuje svou otevřeností. Jako by se nám nakonec, hlavně těmi posledními, banálními větami, naservíroval nahý na stříbrném podnose. Doporučuji nekazit si to dopředu pátráním po skutečném životním příběhu Faye. Jestli to dobře chápu, knížka je autobiografická jen z (větší?) části a něco si domyslel. Ale není poznat co a nejde o to.