Máj

K. H. Mácha – první romantik, zoufalý pesimista, melancholický básník, který byl nejprve kritizován a neuznáván, později objevován, a nakonec obdivován. „Vidíš-li poutníka, an dlouhou lučinou Spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, Jak zajde za onou za onou v obzoru skalinou, Nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj. Kdo srdci takému útěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!“ Předposlední sloka Máje – skrývá v sobě celý Máchův život a jeho dílo - básník lákaný přírodou a dálkami, žijící z touhy, svíraný neukojitelnou láskou, citlivý (já bych řekla přecitlivělý) romantik ... Jeho verše jsou plné čisté melancholie, bolestných pocitů – ztráty, zmizení, dálky – vše se nenávratně ztrácí ... nikde nic pozitivního, všude jen nenaplněné city a touha, vyvolávající žárlivost, nedůvěru a nekonečné zoufalé trápení ... No, ano, máte co do činění s typickým romantickým hrdinou, vzpomínajícím, ale především přesvědčujícím a litujícím sama sebe, přemýšlejícím o smrti, pomíjivosti života, času a o nespravedlnosti... a tázajícím se: Proč? ... proč se dostal, tam, kde se dostal, ale především: Čípak je to asi vina? „Klesla hvězda s nebes výše, mrtvá hvězda siný svit; padá v neskončené říše padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, strašný jekot, hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl." Máte před sebou krásnou báseň – příběh se silnými emocemi, tajemnem a skrytým poselstvím ... které ovšem každý čtenář může vnímat jinak – možností je spousta – záleží jen na vás, co se právě vás, dotkne nejvíc ...

Máchův Máj se prostě neomrzí... Čtu každý rok na 1. května, jakožto tradici, a prostě je to pořád stejně úžasné. Nádherný jazyk, skvostné verše, ty obrazy, popisy přírody, ta atmosféra, ty bolavé emoce, ty děsivé myšlenkové stavy! A jako třešinka na dortu drama, nešťastná láska, zrada, smrt, vražda... No, já jsem nadšená. A jednoho dne se mi určitě poštěstí, abych si ten prvomájový den udělala echt máchovský - na Bezdězu, s mým oblíbeným vydáním Máje, a četba s výhledem do kraje... nebo u Máchova jezera. [Snít můžeme všichni, že? :-D]

Dílo plné pěkných veršů. Navíc je psáno krásným jazykem. Miluji poezii. ... "Budoucí čas?! - Zítřejší den?! - Co přes něj dál, pouhý to sen, či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, jenž žiji teď; a příští den jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, a co neměla šírá zem, zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? - Ach žádný neví -" ... ... Tam žádný - žádný - žádný cíl - bez konce dál - bez konce jen se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé - nade mnou, a kolem mne i pode mnou pouhé tam prázdno zívá. - Bez konce ticho - žádný hlas - bez konce místo - noc - i čas - - - to smrtelný je mysle sen, toť, co se "nic" nazývá.