Loutkář

Dosud jsem se, co se komentářů týče, držela zpátky. Nejsem totiž žádný znalec. Ale že jsem člověk, který se stejně tak jako Gaarderův Loutkář často cítí jako osamělý outseider, překročím svůj vlastní stín a něco vám o něm povím. Milovníky příběhů, které mají spád, nenadchne. Není bystřinou, která by byla s každou další větou dravější a dravější, je poklidnou, majestátní řekou, jejíž hlubiny a proud dokážou pohltit. Otevřete jej, přečtete první stránku, druhou stránku, třetí, čtvrtou a u sté si řeknete „Aha, už tomu začínám rozmět.“ Čte dál, abyste se dozvěděli i to ostatní a … ouha, nic z toho, čemu jste už rozuměli neplatí. Zato vám ale dochází, že to, co se vám na první přečtení zdálo skoro až neučelné či zbytečné, vůbec neučelné nebylo, dochází vám, že to, aby vám to došlo až ex post bylo autorovým záměrem. Zkrátka a dobře, jde o mistrně promyšlený příběh, který mimo jiné nabízí sondu do toho, jak neblahý dopad na nás může mít skutečnost, že nám nebylo dopřáno luxusu vyrůstat a žít v kruhu (milující) rodiny. Ale teď už k tomu jinému … Toho, co mě v Loutkáři oslovilo, bylo moc a moc, ale hned po jeho, tj. Jakobově, příběhu mě nejvíc zaujal jeho jazyk. Takovýchto randez-vous s češtinou bych uvítala více ;-).

Gaardnerův loutkař se pravděpodobně nestane nejprodávanějším bestselerem, jehož vzestup by měl přímo raketovou dráhu a pokud o něm nevíte, jste vyčleněni ze všech veřejných povrchních debat. Právě naopak, je to kniha, do které se musíte pomalu zahloubat, proplétat se příběhem, který nám předestírá, a vy se v něm topíte a tápete… pokud ale vydržíte, objevíte nekonečnou hloubku, díky níž pochopíte nejen pravou podstatu příběhu, ale dokonce vám prozradí mnoho o vás samých prostřednictvím příběhu jednoho osamělého starého muže, který zoufale touží po lásce. Gaardnerův loutkař je knihou, na kterou nikdy nezapomenete.