- SPOILER - SPOILER - SPOILER - Na třetí díl jsem čekala měsíce. Za tu dobu se mé nároky vystupňovaly do nedosažitelných výšek, a když jsem nalistovala první stranu, krotila jsem se slovy: "ne, nedoufej, Letní zahrada je určitě krásná kniha, ale nesplní tvé přemrštěné požadavky." Měla jsem pravdu. Tato kniha je překonala. Knihy Měděný jezdec i Taťána a Alexandr ve mně vyvolaly smršť ambivalentních pocitů a Letní zahrada není výjimkou. Smutek, radost, lítost, strach, štěstí, překvapení, bolest. A mnoho dalších. Přiznávám, když Alexandr udělal tu páteční chybu, pociťovala jsem takové zklamání, zármutek a utrpení, jako bych obětí byla já a ne Taťána. Stejně tak jsem prožívala nevoli a znechucení ve chvílích, kdy Táňa upřednostňovala kariéru před rodinou. Na rozdíl od většiny mi milostné scény rozhodně nepřipadaly přemnožené, právě naopak; díky nim jsem dokázala pochopit všechny emoce a reakce. Například působení uniformy sestřičky na Alexandra skvěle vystihovalo měnící se atmosféru. Jedinou výtku nacházím v absenci období, kdy si Taťa a Šura znovu nacházejí cestu k sobě po jeho nevěře. Hádky, agrese, odpuštění, a pak náhle hop o sedm měsíců dopředu. To mě zarazilo, protože vzhledem k podrobným popisům důsledků každé nečekané události v celé trilogii zde tato část naprosto chyběla. A poté přišla Vietnamská válka a já zažívala syrový děs, zda ji otec a syn přežijí. Nakonec jsem zbytek knihy četla roztřesená, co ještě nastane; zda mohu doufat v happy end, nebo budu zažívat žal. Anthony Alexandr Barrington vstoupil do dvojdomku postaveného roku 1949 ve Phoenixu na Sonorské poušti. Vytáhl batoh své matky a vyňal Měděného jezdce. Když si prohlížel fotografie, které v ní byly ukryté, zasáhly mě melancholické vzpomínky - na Lugu, Pašu, Dášu, dědečka, Lazarevo, Leningrad, Švédsko, Polsko, Ameriku. Přesně se mi vybavily chvíle, kdy jsem o těchto místech, o těchto lidech četla. Kdy jsem plakala, kdy jsem se usmívala. Nemusím umět číst z čajových lístků jako Blanka Davidovna nebo z dlaně jako Šavtala Kantorová, abych věděla, že se ke všem třem dílům budu léta opakovaně vracet. Taťána Metanovová vlila do Alexandra Bělova nesmrtelnou krev. Paullina Simons do mě vlila nesmrtelnou lásku.

Nejslabší díl celé trilogie, který snad ani nemusel být napsaný jako pokračování. Kniha je nesnesitelně a zbytečně dlouhá a bohužel chvílemi se čtenáře pokouší udusit, že nemá chuť pokračovat dál. Mohla klidně mít i o dvě stě stran méně a mě by to bohatě stačilo. Erotických scén bylo v knize jak šafránu a už to působilo jako laciné porno za zavřenými dveřmi s pedantským manžílkem, co se vrátil z války. Taťána mi už pak dost často s tím, že se chvílemi chová jako děvka a chvílemi jako dokonalá a hlavně ve všem manželovi poslušná hospodyňka bez vlastního názoru lezla dost na nervy, Alexandr byl neuvěřitelný pedantský a vzteklý sobec, s nímž bych nevydržela ani polovinu z toho, co ona. Shoduji se pak i s ostatními, že nejzajímavější pasáže přinesl paradoxně až skoro ke konci knihy Vietnam, kdy se Alexandr pokoušel zachránit svého syna. Za mě ale naprosto zbytečný závěr, takže tři hvězdy.