Krvavé země

Než jsem konečně začal číst Krvavé země od Timothyho Snydera, slyšel jsem a četl o této knize samé pozitivní recenze a komentáře. Po přečtení mi nezbývá, než se k těmto nadšeným ohlasům připojit. Autor v tomto svém vskutku monumentálním díle představuje historii tzv. krvavých zemí, které byly ve 20. století postiženy masovým vražděním obyvatelstva ve jménu nacistické i stalinistické ideologie. Dočteme se tu o hladomoru na Ukrajině v roce 1933, o tzv. Velkém teroru v letech 1937 až 1938, o válečných masakrech, holokaustu, ale i poválečných etnických čistkách. Timothy Snyder v této knize předkládá strhující analýzu a srovnání nacismu a stalinismu, jejichž politika záměrného masového vraždění v letech 1933 až 1945 má v krvavých zemích na svědomí přibližně čtrnáct milionů obětí. Kromě jiného musím dát autorovi za pravdu v tom, že na rozdíl od lítosti k obětem (což je pochopitelné) je mnohem důležitější a přínosnější studium motivů pachatelů. Právě z takových zjištění pak může pro budoucnost vyplynout to správné poučení z historie. I když se jedná o historickou literaturu faktu, je kniha velmi dobře čtivá, ale tematicky je to čtení velmi těžké. Věřím, že citlivější duše mohou mít kvůli popisovaným zvěrstvům špatné spaní. Já jsem naštěstí takový problém neměl. Až mě to samotného trochu děsí… Na druhou stranu jsem si oživil některé poznatky z historie a dozvěděl se mnoho nových faktů, které jsem dřív neznal. Myslím, že to určitě stálo za to, a rozhodně nepohrdám myšlenkou přečíst si knihu za nějaký čas znovu.

Než jsem konečně začal číst Krvavé země od Timothyho Snydera, slyšel jsem a četl o této knize samé pozitivní recenze a komentáře. Po přečtení mi nezbývá, než se k těmto nadšeným ohlasům připojit. Autor v tomto svém vskutku monumentálním díle představuje historii tzv. krvavých zemí, které byly ve 20. století postiženy masovým vražděním obyvatelstva ve jménu nacistické i stalinistické ideologie. Dočteme se tu o hladomoru na Ukrajině v roce 1933, o tzv. Velkém teroru v letech 1937 až 1938, o válečných masakrech, holokaustu, ale i poválečných etnických čistkách. Timothy Snyder v této knize předkládá strhující analýzu a srovnání nacismu a stalinismu, jejichž politika záměrného masového vraždění v letech 1933 až 1945 má v krvavých zemích na svědomí přibližně čtrnáct milionů obětí. Kromě jiného musím dát autorovi za pravdu v tom, že na rozdíl od lítosti k obětem (což je pochopitelné) je mnohem důležitější a přínosnější studium motivů pachatelů. Právě z takových zjištění pak může pro budoucnost vyplynout to správné poučení z historie. I když se jedná o historickou literaturu faktu, je kniha velmi dobře čtivá, ale tematicky je to čtení velmi těžké. Věřím, že citlivější duše mohou mít kvůli popisovaným zvěrstvům špatné spaní. Já jsem naštěstí takový problém neměl. Až mě to samotného trochu děsí… Na druhou stranu jsem si oživil některé poznatky z historie a dozvěděl se mnoho nových faktů, které jsem dřív neznal. Myslím, že to určitě stálo za to, a rozhodně nepohrdám myšlenkou přečíst si knihu za nějaký čas znovu.

Autorem knihy je americký historik Timothy Snyder zabývající se střední a východní Evropou a obdobím holokaustu. Název Krvavé země poukazuje na území Polska, Běloruska, Ukrajiny, Pobaltských států a část západního Ruska, kde SSSR a nacistické Německo dokázali za dvanáct let v období 1933–1945 povraždit přes čtrnáct milionu lidí – civilisty, válečné zajatce, ženy, děti a starce. Polovina z nich zemřela kvůli hladu – za ukrajinského hladomoru, v zajateckých táborech, v obleženém Leningradě. Další byli zastřeleni a zplynováni. Snyder se v knize snaží vyvrátit mýtus, že se při holokaustu využívalo mimořádných a moderních technologií a že zabíjení bylo zmechanizovanou záležitostí. Ve skutečnosti bylo zabíjení primitivní – ostnatý drát, střelba, kyanovodík (objeven v 18. století), oxid uhelnatý (vedlejší produkt spalovacího motoru). Zmechanizovaný obraz zabíjení nekoresponduje s množství popravčích, kteří viděli svým obětem do tváře. Vrazi nebyli roboti, ale vojáci s krvavými stopami svých obětí. Autor rovněž kritizuje účelovou politickou manipulaci s počty popravených. Snyder především pak kritizuje způsob, jak nahlížíme na historii – skrze statistiky. Zavraždění však nejsou pouhými čísly, za každou jedničkou se nachází jeden nezaměnitelný lidský osud. Citace z knihy mluví za vše: Stalin s Ježovem požadovali „přímou fyzickou likvidaci kontrarevoluce jako takové“, což znamenalo zlikvidovat nepřátele „jednou provždy“. Upravené kvóty byly z Moskvy zaslány do regionů jako součást rozkazu 00447 „O represivních operacích proti bývalým kulakům, zločincům a dalším protisovětským živlům“ ze dne 31. července 1937. V dokumentu Stalin a Ježov předpokládali popravu 79 950 sovětských občanů zastřelením a odsouzení 193 000 dalších na osm až deset let do gulagu. Politbyro ani centrála NKVD v Moskvě nijak neurčily oněch výsledných 272 950 lidí, kteří se měli stát konkrétními oběťmi represe. Kteří sovětští občané naplní tyto kvóty, se nevědělo – o tom měly rozhodnout pobočky NKVD. Kvóty popravených a uvězněných se oficiálně nazývaly „limity“, přestože všichni zúčastnění věděli, že mají být překračovány. Místní příslušníci NKVD museli vysvětlovat, proč nemohou „limit“ splnit, a byli pobízeni, aby ho překročili. Žádný si nepřál, aby to vypadalo, že mu při konfrontaci s „kontrarevolucí“ chybí elán, zvlášť když Ježovova linie přikazovala „raději zajít dál než nedostatečně daleko“. Při zásahu proti kulakům tedy nebylo zastřeleno 79 950 lidí, nýbrž pětkrát tolik. Do konce roku 1938 příslušníci NKVD popravili při plnění rozkazu 00447 podle dostupných údajů 386 798 sovětských občanů. – Strana 94–95 Ve stalagu 306 v Kirovogradu hlásili němečtí dozorci, že zajatci pojídají těla svých zastřelených soudruhů, přičemž oběti někdy ještě nejsou úplně mrtvé. Rosalija Volkovskaja, již se podařilo přežít věznění v ženském táboře ve Volodymyru Volyňském, sledovala, co se dělo v místním stalagu 365: „My, ženy, jsme seshora viděly, jak mnozí jedí mrtvoly.“ Ve stalagu 346 v Kremenčuku, kde vězňové dostávali nejvýš dvě stě gramů chleba denně, se ráno co ráno házela mrtvá těla do jámy a podobně jako v roce 1933 byli občas s mrtvými pohřbívání i živí. V tomto táboře zemřelo nejméně dvacet tisíc vězňů. – Strana 181 V říjnu 1941 se Mohilevo stalo prvním velkým městem na území okupovaného sovětského Běloruska, kde byli pozabíjeni skoro všichni Židé. Německý policista (fakticky Rakušan) popsal v dopise své ženě pocity a zážitky z vybíjení zdejších Židů v prvních říjnových dnech takto: „Nejdřív se mi při střelbě trochu třásla ruka, ale člověk si zvykne. Při desáté várce už jsem mířil klidně a střílel s jistotou do tolika žen, dětí a nemluvňat. Vzpomněl jsem si na to, že mám doma dvě děti. S nimi by ty hordy nacházely stejně, ne-li desetkrát hůř. Smrt, kterou jsme jim dopřáli my, byla milosrdná a rychlá v porovnání s pekelným utrpením v žalářích GPU. Nemluvňata vyletovala velkým obloukem do vzduchu a my jsme je stříleli ještě v letu, než stačila dopadnout do jámy nebo vody. Druhého a třetího října 1941 Němci za asistence ukrajinských pomocných policistů postříleli v Mohilevu 2 273 mužů, žen a dětí. Dalších 3 726 osob pozabíjeli 19. října. – Strana 205 Několik tisíc minských Židů přišlo o život v posledních červencových dnech roku 1942. Jedenatřicátého napsala Junita Višnackaja svému otci dopis na rozloučenou: „Loučím se s Tebou, než půjdu na smrt. Strašně se jí bojím, protože házejí děti do masových hrobů živé. Sbohem navždy. Líbám Tě. Líbám Tě.“ Němci se někdy skutečně vyhýbaly střelbě do menších dětí a místo toho je přihazovali do jam k tělům popravených, aby se nejmenší pod tlakem mrtvol a hlíny udusili. Uplatnili i další způsoby likvidace, dovolující jim vyhnout se pohledu za zmařený život, jenž sotva začal. Minsk obrážely pojízdné plynové komory instalované v nákladních vozech a jejich řidiči hledali zbloudivší židovské děti. ... Nejmenší věděli, co se s nimi stane, pokud je Němci lapí. Když stoupali po schůdcích do auta, v jehož útrobách je čekala smrt, prosili o zachování zbytečků důstojnosti: „Prosím vás, pánové,“ říkali Němcům, „netlučte nás. Zvládneme tam nastoupit sami." – Strana 234 Při čtení podobných osudů jsem měl mnohdy pocit, že z knihy prosakuje zmařený život zavražděných, a neustále jsem si proto prohlížel prsty, zda je skutečně nemám od krve. Cítil jsem chlad a slyšel neutichající hlasy vyhladovělých žen a dusících se dětí, když jsem otáčel těžké stránky utrpení. Je to vůbec ještě možné? Každý totalitní režim, který se snaží vytvořit světlé zítřky na hromadách mrtvol, se jednoho dne musí potýkat s tím, že kosti zavražděných začnou vystupovat z hlíny a budou žalovat své vrahy. Úkolem historiků je, aby nebyla žádná zapomenuta, aby demaskovali jakoukoli společenskou iluzi, aby nikdy nedovolili lidskému duchu podlehnout myšlence, že lze vybudovat samospasitelný věčný řád, v jehož jménu je vše dovoleno. Splní tudíž Snyder své poslání, nebo jsou historikové jen dalšími představiteli bláhových snů?