Krevní pouto

První díl jsem četla před dvěma a půl lety a tak návrat do tohoto světa byl velmi obtížný a náročný. Na prvním díle mě bavila právě ta magie, myšlenka fénixů, popisy zrození jednotlivých koní a to jaké ingredience k tomu potřebujete. Vlastně i myšlenka celého závodu mi přišla fajn. Jenže v druhem díle se ocitáme uprostřed války a to za mě tolik zajímavé nebylo. Setkáváme se zde s hrdiny z prvního dílu, kdy mezi moje nejoblíbenější stále patří Imelda, ale postupem knihy jsem si velmi oblíbila i Pippu. Samozřejmě s Pippou přichází i všemi velmi oblíbená Du-forma, s kterou jsem trochu válčila stejně jako v prvním díle. S vedlejšími postavami jsem občas měla velký problém, protože jsem si je nebyla schopná vybavit z prvního dílu. Zápletka a vyvrcholení tohoto dílu a i celé série byla doopravdy zajímavá a opravdu mě velmi překvapila. Jen jsem trochu očekávala, co přijde na konci za průšvih a ten se vlastně nekonal. Jelikož nechci nijak zvlášť spoilerovat, tak řeknu jen, že to působilo až moc jednoduše, pohádkově a neuvěřitelně. Doopravdy by sérii neuškodilo, kdyby se ke konci stalo něco víc WOW. Příběh se četl velmi dobře a kupodivu mi stránky ubíhaly pod rukama i přes zákeřnou du-formu. Autor čtenáře drží v příjemném napětí právě pomocí změny postav, protože se něco stane na jednom místě a najednou si musíte počkat dvě kapitoly než se dozvíte něco dál. Knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům a lidem, co teprve objevují žánr fantasy (s prvky sci-fi). Myslím si, že pro náročnější čtenáře nemusí být kniha tolik atraktivní. 4/5

Mrzelo mě, že už nešlo tolik o koně. Šlo spíše o válku, bohy a jak je svrhnout. Autor však nezklamal a i přesto byl příběh napínavý a záhadný.