Krevní pouto

První díl jsem četla před dvěma a půl lety a tak návrat do tohoto světa byl velmi obtížný a náročný. Na prvním díle mě bavila právě ta magie, myšlenka fénixů, popisy zrození jednotlivých koní a to jaké ingredience k tomu potřebujete. Vlastně i myšlenka celého závodu mi přišla fajn. Jenže v druhem díle se ocitáme uprostřed války a to za mě tolik zajímavé nebylo. Setkáváme se zde s hrdiny z prvního dílu, kdy mezi moje nejoblíbenější stále patří Imelda, ale postupem knihy jsem si velmi oblíbila i Pippu. Samozřejmě s Pippou přichází i všemi velmi oblíbená Du-forma, s kterou jsem trochu válčila stejně jako v prvním díle. S vedlejšími postavami jsem občas měla velký problém, protože jsem si je nebyla schopná vybavit z prvního dílu. Zápletka a vyvrcholení tohoto dílu a i celé série byla doopravdy zajímavá a opravdu mě velmi překvapila. Jen jsem trochu očekávala, co přijde na konci za průšvih a ten se vlastně nekonal. Jelikož nechci nijak zvlášť spoilerovat, tak řeknu jen, že to působilo až moc jednoduše, pohádkově a neuvěřitelně. Doopravdy by sérii neuškodilo, kdyby se ke konci stalo něco víc WOW. Příběh se četl velmi dobře a kupodivu mi stránky ubíhaly pod rukama i přes zákeřnou du-formu. Autor čtenáře drží v příjemném napětí právě pomocí změny postav, protože se něco stane na jednom místě a najednou si musíte počkat dvě kapitoly než se dozvíte něco dál. Knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům a lidem, co teprve objevují žánr fantasy (s prvky sci-fi). Myslím si, že pro náročnější čtenáře nemusí být kniha tolik atraktivní. 4/5

I když mi závěrečný díl série dovysvětlil mnoho z dílu prvního, přeci jen se nemohu zbavit pocitu, že už jsem na podobné knihy starý. Na jednu stranu se mi líbí pojetí panteonu, bohové jsou zajímaví, ale zase, vyvstávají ve mě, jako čtenáři, zapeklité otázky, na které nemám odpověď. Nechci říct, že je to nedomyšlené, jen už asi čekám víc...