Krevní pouto

První díl jsem četla před dvěma a půl lety a tak návrat do tohoto světa byl velmi obtížný a náročný. Na prvním díle mě bavila právě ta magie, myšlenka fénixů, popisy zrození jednotlivých koní a to jaké ingredience k tomu potřebujete. Vlastně i myšlenka celého závodu mi přišla fajn. Jenže v druhem díle se ocitáme uprostřed války a to za mě tolik zajímavé nebylo. Setkáváme se zde s hrdiny z prvního dílu, kdy mezi moje nejoblíbenější stále patří Imelda, ale postupem knihy jsem si velmi oblíbila i Pippu. Samozřejmě s Pippou přichází i všemi velmi oblíbená Du-forma, s kterou jsem trochu válčila stejně jako v prvním díle. S vedlejšími postavami jsem občas měla velký problém, protože jsem si je nebyla schopná vybavit z prvního dílu. Zápletka a vyvrcholení tohoto dílu a i celé série byla doopravdy zajímavá a opravdu mě velmi překvapila. Jen jsem trochu očekávala, co přijde na konci za průšvih a ten se vlastně nekonal. Jelikož nechci nijak zvlášť spoilerovat, tak řeknu jen, že to působilo až moc jednoduše, pohádkově a neuvěřitelně. Doopravdy by sérii neuškodilo, kdyby se ke konci stalo něco víc WOW. Příběh se četl velmi dobře a kupodivu mi stránky ubíhaly pod rukama i přes zákeřnou du-formu. Autor čtenáře drží v příjemném napětí právě pomocí změny postav, protože se něco stane na jednom místě a najednou si musíte počkat dvě kapitoly než se dozvíte něco dál. Knihu bych doporučila spíše mladším čtenářům a lidem, co teprve objevují žánr fantasy (s prvky sci-fi). Myslím si, že pro náročnější čtenáře nemusí být kniha tolik atraktivní. 4/5

Krevní pouto navazuje téměř tam, kde předchozí díl, Vládci popela, skončil. Stejně jako první díl je vyprávěn z pohledu tří hlavních postav, které jsou oddělené nejen kapitolami, ale také formou textu. Nerušilo mě to tolik, jak bych po čtení prvního dílu čekala. Děj je akční od začátku, ale občas v něm najdete příliš mnoho situací, kdy protagonistům pomohla náhoda. Navíc se děj díky změnám pohledu přelévá z jedné strany impéria na jinou a dokonce i jinam. Postavy od minulého dílu prošly zajímavým vývojem, zejména Pippa, která mi v prvním díle přišla až nesnesitelná, v tomto díle působí mnohem přívětivější. Celkově jsem si čtení užila, i když z prvního dílu, který jsem četla už před cca dvěma lety jsem si nic moc nepamatovala. Některé souvislosti se daly vyčíst, ale zejména ze začátku jsem se ztrácela v jednotlivých božstvech a jejich významech. Neuškodilo by, kromě výčtu a vzhledu přívrženců, trochu zopakovat reálie. Navíc mi v knize zoufale chyběla mapa. Velká část je o přesunech jednotlivých armád, ale vy jako čtenář si to vůbec nedokážete představit, protože netusite, odkud kam vlastně jdou. Také mě trochu mrzí, že v knize nebylo více fénixů a jejich alchymie