Král popela

Raymond E. Feist po mnoha letech mile překvapil. Při poslední trilogii Války Chaosu jsem nabyl dojmu, že svět Midkemie prostě není schopen opustit, nemluvě o změně stylu vyprávění, který jakoby nikdy nedospěl. A ejhle, najednou je tu Král popela, epická fantasy se vším, co k modernímu žánru patří. Autor se pustil se do mnohem temnějšího vyprávění, koneckonců hned úvodní kapitola dává jasně na srozuměnou, že motivy řeckých tragédií dodnes ovlivňují jeho tvůrčí imaginaci. Samozřejmě, ostřílený spisovatel v sobě nezapře rozmáchlého vypravěče. Dějové linky se k sobě sbíhají pozvolna a valnou většinu románu zabírá pomalý vývoj postav, přičemž ústřední dějová zápletka se laxně formuje v pozadí a ke slovu se dostane až v závěru. Škoda jen, že Feist nakonec neodolá a v dalších dílech přeci jenom všechno s Midkemií propojí. Přesto dokazuje, že je stále schopen ohromit jak nové čtenáře, tak zaujmout ty, kteří nad ním dávno mávli rukou, když již po několikáté od něj dostali to samé co posledně.

Pěkná fantasy, místy možná lehce zdlouhavá. Ovšem hlavní postavy to vyváží, jejich osudy mě zajímaly, byla jsem napnutá, jak a kdy se protnou. A hned jdu na další díl.