Po dlouhé době jsem se zase pustila do cestopisu a asi mne to od nich zase na chvíli odradí. Žigula jsem měla také, ale kombíka, a byl super, i když měl samozřejmě svoje mouchy. V životě jsem já, ani nikdo známý, neslyšel, že by se žigulíku říkalo kopějka. To možná v Rusku. Jet kolem světa v sedanu by mne teda nenapadlo, a ze stylu cestování těhle dvou mne málem kleplo. A úplně do vrtule jsem byla, když psali, jak jsou Argentinci sjetí po maté! To snad ani nejde. Co já se ho napila a žádné euforium ani halucinace se nedostavily ani náznakem. Možná si spletli yerbu maté s cocou, ale ani po té není člověk sjetý. Co ale asi popisovali věrně, jsou Rusové. Tomu bych i věřila.

Čtení rychle ubíhalo, mělo logiku a spád. Cestovatelé se nesnažili ohromit uměle vypointovanými zážitky, vše bylo uvěřitelné a věrohodné. Oceňuji, že čtenáře zbytečně neunavovali zdlouhavými popisy známých cestovatelských cílů a omezili se jen na vtipnou nebo věcnou poznámku k navštívené oblasti. Celou cestu jsem sledovala v mapy.cz a měla jsem pocit, že jedu s nimi. A klidně bych jela. Ale přebujelá nesmyslná zdlouhavá administrativa na hranicích, tak to by mě zabilo. Naši dvojici nikoliv a ani je to v nejmenším neodradilo od další cesty. Je až neuvěřitelné, že v celém cestopise není sprosté slovo. Pouze pro jednoho celníka, a ten by mohl být králem mezi těmi všemi arogantními zištnými celníky a policajty, měli milé familiárně žoviální pojmenování Blbeček. Kdyby z Jižní Ameriky přepluli ještě na jih Afriky a dali ještě celou Afriku, tak to by byl teprve cestovatelský majstrštyk. Ale to by už asi Žigul nevydržel a ani jejich skvělé improvizační a komunikační schopnosti by jim už nepomohly.