Od této knihy jsem měla docela velká očekávání, ale nakonec knihu opouštím s průměrným hodnocením. A přitom si nemyslím, že je to chyba knihy, ale spíše u mne. Na Kaligrafii zlomu si hodně cením toho jazyka, kterým je to napsané. Vytříbený a elegantní styl psaní, místy možná trochu komplikovanější a náročnější na pozornost, se tu překvapivě střídá s hovorovým a lehce vulgárním způsobem. Což je pro mne v japonské literatuře docela novinka. Ale vlastně příjemná, právě proto, že to bylo nečekané. Líbilo se mi tu poznávat společenské postavení ženy-matky v Japonsku - jak to ta společnost vidí a jak moc je to odlišné od našeho vnímání. O to silnější to bylo vnímat to prostřednictvím hlavní postavy Mizuki, která se díky (nebo snad kvůli?) svému vzdělání a výchově v USA japonským tradicím a společenským standardům poněkud odcizila a do těch japonských konvencí se ne vždy dokáže trefit. Také se mi líbila ta hořkosladká atmosféra, která vyplývá ze situace, v níž se Mizuki ocitá. V případě, že upřednostňujete příběhy s propracovaným a dynamicky se posouvajícím dějem, tady narazíte. Dějová linka je tu záměrně upozaděna, autorka se hlavně soustředí na myšlenky a emoce hlavní postavy - jedná se o lyrický příběh postavený na na vnitřním světě jednotlivce. Tady ale nastává můj osobní problém s knihou. A schválně píšu osobní, protože moje hodnocení skutečně vychází z mého osobního prožitku. A ten nakonec nebyl příliš silný. Jde o to, že jsem se na hlavní hrdinku Mizuki neuměla vůbec naladit. Dané je to hlavně tím, že se Mizuki ocitá v situaci, která je pro mne prostě cizí a nemám s ní osobní zkušenost. Mizuki se ocitá v jakési krizi středního věku, kdy jakoby zapadla do bahna stereotypu a neví, jak z něho ven. A přitom vlastně objektivně nemá špatný život. Hledá rozptýlení, jak ten stereotyp rozbít. Na chvilku vypadnout z kolotoče své role poslušné manželky a všudypřítomné, vždy dostupné matky malých dětí. Manželství a mateřství je něco, co osobně neznám a nemám s tím zkušenost, a tak jsem se na hlavní hrdinku prostě neuměla emočně či myšlenkově napojit a blíže pochopit její strádání. To je pro mne pak zdrojem toho, proč jsem už ke konci jaksi ztrácela nadšení a hlubší zájem o příběh a proč je mé hodnocení průměrné.. Každopádně pokud je tohle něco, co vás v literatuře zajímá a láká, knihu obecně určitě mohu doporučit. Vůbec není špatná, to akorát já se nakonec nepotkala s tím obsahem, nic víc.

Příběh odehrávaný v Tokiu v Japonsku a částečně v New Yorku, kde byla rok Mizuki na výměnném pobytu u kamarádky Cassie. Naučila se tam cizí jazyk, angličtinu a převzala nějaké jejich zvyky, které jsou v Japonsku pro ženu nemyslitelné a ve světě normální. Začala tam zpívat v klubech a chtěla být zpěvačkou. Vrátila se do Japonska, seznámila se s Tacuem se kterým má nyní dvě děti. Dceru Eri 10 let a syna Aki 4 roky. Z manželství se stala rutina. Tacuo dělá od nevidím do nevidím. Ona je hospodyňkou na plný úvazek. Své děti miluje nade vše. Ale opravdu chtěla tohle? Celý den jen u plotny a donekonečna skládat haldy prádla? Manžel po příchodu z práce kouká na televizi nebo roluje na telefonu příspěvky. Je s ní v pokoji, ale jakoby ji neviděl. Mizuki neví, kdy naposledy ji vyslechnul nebo pohladil. Náhodně potkává může Kijošiho. Najednou je svět barevnější, protože ji poslouchá, směje se jejím vtipům, věnuje ji svou pozornost, skládá komplimenty. Která žena by tomu alespoň na chvíli nepodlehla? Jenže přichází zemětřesení, Mizuki je s dětmi v metru. Po tomto incidentu balancuje svůj vztah k dětem, k manželovi, k životu a ke Kijošimu. Příběh se odehrál v Japonsku, ale mohl by být v jakémkoliv státu, nahlédnout do manželství, která mají několik roků za sebou. Je to o kompromisu ale i o tom dát najevo druhému alespoň sem tam vědět, vím, že tu jsi a není to samozřejmost. Miluju Tě zní hezky i po 10 a více letech.