Josef Mysliveček

9. března 1737 se narodil Josef Mysliveček český hudební skladatel období pozdního baroka a klasicismu. Většinu svého života prožil v Itálii, kde se proslavil svými operami. Jeho tvůrčí činnost byla velmi bohatá. Jak stroze zní tahle fakta o životě nesmírně nadaného člověka, který by měl být nesmrtelný. Ke konci svého života se snažil hudbu zjednodušit a obohatit emocemi. Dnes by určitě jeho hudba oslovila zase publikum, třeba ve formě electronik rocku, metalu nebo rap rocku.... Publikace Daniela Freemana je úžasná, podrobně mapuje osobní i tvůrčí život Josefa Myslivečka a já všem milovníkům hudby doporučuji k přečtení a prostudování v doprovodu hudby tohoto geniálního skladatele. Il divino Boemo, tak jej v době slávy nazývalo nadšené italské publikum.... Ale u tohoto skladatele a především člověka platí ono rčení: " Všechna sláva, polní tráva". Zemřel v chudobě, se znetvořeným obličejem, byl pohřben v Římě a jeho hrob byl znovu objeven až v r 1990. Píšu tenhle komentář za doprovodu Myslivečkova violoncellového koncertu C-major. Tak bohatá, nádherná hudba.... Poslechněte si a žasněte se mnou, jak jen neobyčejný, geniální člověk mohl vytvořit takovou krásu. PS: Hold Josefu Myslivečkovi složil svým romanetem Il divino Boemo Jakub Arbes.

Velmi hodnotná monografie, která je z hlediska hudby Josefa Myslivečka vůbec nejcennější ze všech. Skvělý je seznam Myslivečkových skladeb. Na konkrétních hudebních příkladech je zde ukázáno, jaký měl Josef Mysliveček vliv na W. A. Mozarta. Již úvodní úvaha nad dochovanými podobiznami, z nichž je zcela logicky odvozeno, že jen jedna z nich ukazuje skutečnou skladatelovu podobu, ukazuje na autorův perfekcionismus. Stran detailů životopisu Josefa MYslivečka se nabízí velmi zajímavé srovnání s knihou M. Šagiňanové „Zapomenutá historie“. M. Šagiňanová z dochované korespondence usuzuje, že skladatel měl vynikající lidské morální kvality a předvádí to s takovou přesvědčivostí, že čtenář si ani neuvědomí, že autorka je do svého protagonisty doslova zamilovaná, což značně ztěžuje objektivitu jejích argumentů. Snad aby se tomuto vyhnul, nachází Daniel E. Freeman přesný opak (knihu M. Šagiňanové dobře znal), a to z těchtýž pramenů, jako M. Šagiňanová. Josef Mysliveček je zde vylíčen spíše jako chladný kariérista využívající svých známých lidí (konkrétně Leopolda a Wolfganga Amadea Mozarta) čistě ve svůj prospěch. Srovnáním obou knih jsem si uvědomil, že z monografií fakta vnímáme vždy prostřednictvím člověka, který nám je přikládá, a s tímto jevem je nutno počítat. Proč ubírám jednu hvězdu: Za dost závažný nedostatek knihy pokládám zcela suverénní autorovo tvrzení, že nemocí, která v posledních letech skladatele sužovala, a nakonec byla příčinou jeho smrti byla syfilis. (Toto bylo bohužel do širokého povědomí nedávno usazeno prostřednictvím filmu „Il Boemo“.) Je neuvěřitelné, jak autor jinak vynikající monografie naivně absolutizuje tento nepodložený argument. Mluvil jsem o tom s mým známým, který je lékař. Řekl jsem mu řekl vše, co jsem o Myslivečkově nemoci z literatury věděl a zeptal jsem se ho co si o tom myslí. Řekl mi, že z toho, co jsem mu sdělil, že diagnóza syfilidy není vůbec jistá. V bodech zde napíši, co o tom na základě tohoto hovoru mohu sdělit: 1. Protože nemůžeme zkoumat skladatelovy ostatky, nemůžeme vědět, na co zemřel. A zkoumat skladatelovy ostatky nemůžeme, protože nevíme přesně, kde byl pohřben (víme jen ve kterém římském kostele, ale nevíme přesně kde v něm). 2. Argumenty, že se mohlo jednat o syfilis, jsou zaprvé to, že se skladatel pohyboval v divadelním prostředí, a zadruhé jisté ironické narážky z dopisů otce a syna Mozartových. 3. Freemanovo tvrzení, že syfilis deformuje nos, je sice pravdivé, ale nikoliv u získané, ale u vrozené syfilidy. A pokud byl Josef Mysliveček jednovaječným dvojčetem svého bratra Jáchyma, podle něhož byl posmrtně namalován jeho portrét, pak tento portrét nevykazuje typickou deformaci sedlovitého nosu spojenou s vrozenou syfilidou. Můžeme tedy jasně dojít k závěru, že Josef Mysliveček neměl vrozenou syfilidu. Zákrok pálení nosu, který skladatel podstoupil, mohl být způsoben syfilitickou deformací nosu, jelikož deformace u této nemoci jsou velmi rozmanité a mohou být na mnoha místech, včetně nosu, ale nejde o typickou syfilitickou deformaci sedlovitého nosu, která se vyskytuje pouze u vrozené syfilidy. 4. Sám Josef Mysliveček tvrdil, že jeho nemoc začala dopravní nehodou, pádem kočáru. Můžeme předpokládat, že utrpěl zranění na více částech těla (W. A. Mozart píše o rakovině na noze, mohlo se jednat o hnisavé hojení rány). Stran nosu: Pokud byl nos poraněn a následně tam došlo k infekci (což se běžně stává), pak je takové onemocnění velmi nebezpečné i dnes. Nos má přímé žilní spojení s mozkovými plenami a vždy existuje riziko hnisavého zánětu mozkových plen. To by v předantibiotické éře bylo jednoznačně smrtelné. Stěžejním způsobem tehdejší léčby bylo otevřít infekci navenek, aby hnis nezůstával v těle a vytékal ven. Takže onen chirurg („osel Caco“, jak psal W. A. Mozart) tím drastickým zákrokem vypálením nosu za cenu vzniku zmrzačující deformity s dlouhodobým odtokem hnisu do obličeje s největší pravděpodobností zabránil rozvoji zánětu mozkových blan a zachránil Josefu Myslivečkovi na čtyři roky život. Během těchto čtyř let byl Josef Mysliveček stále aktivním a úspěšným skladatelem, což by asi při pokročilém stadiu syfilidy, které mívá těžké psychické projevy ve smyslu demence, nezvládl. Takže nechme otázku nemoci Josefa Myslivečka raději v nejistotě a mějme radost z jeho nádherné hudby.