Krásná a zajímavá kniha o životě Tomáše Holého. Jeho filmové role mám odjakživa moc ráda. Kdo by odolal malému rošťákovi s tím nevinným kukučem:o).

Prostřednictvím televizních obrazovek nás pravidelně navštěvuje. Působí jako kamarád z dětství. Když jsem byl v první třídě, měl o Vánocích premiéru film Jak vytrhnout velrybě stoličku. Pamatuji si, že jsem jeden řádek v písance věnoval Tomáši Holému :-) Jeho herecké kouzlo přesahuje čas. Bohužel knížka o Tomáši Holém je špatná. Na první pohled sice zaujme obálkou, ale její čtení mě doslova bolelo. Už když jsem v prosinci knížkou listoval v knihkupectví, styl psaní mě nezaujal. Autor popisuje Tomášův osud z několika pohledů - očima Tomáše, využívá vzpomínání vlastní i spolužáků. Ale sám se ztrácí, kdo je kdo. Například na jedné stránce popisuje fotografie 2x neutrálně, jednou z pohledu Tomáše: - Potěšený Tomáš s oceněním - Tomáš a František Němec na předávání Zlatého krokodýla - Je mi jedenáct let (u Tomášovy fotky taková popiska působí absurdně) Autor se vyjadřuje velice neobratně. „Tátova maminka a moje babička…“ (s. 18) – opakovaně takhle rodinné příslušníky zdvojuje. Slovní zásoba je chudá, opakované použití některých slov ruší. „Režisérka Marie Poledňáková k tomu dodává: (kurzíva) Když jsem to slyšela i viděla… říkala jsem si, že jsem si doteď myslela, že jsem natočila jemnej, křehkej příběh, a ona to bude komedie! (konec kurzívy) Chce se jen dodat, že očekávanou něhu, jemnost, křehkost a cit Tomáš dodal, ale navíc spolu s obrovským klukovským rošťáctvím, zábavnou roztomilostí a vlastním humorem.“ (s. 29) Korektorovi unikla chyba ve slově „zůčastněný“ (s. 29). Uvozovací věty u výpovědí pamětníků jsou pouze formální. Přímé řeči jsou sáhodlouhé. Působí jako otrocký zápis z diktafonu. Obsahují hovorové koncovky, opakující se informace. Aktéři se v přímým řečech dokonce přou o tak „podstatné“ věci jako je typ auta, kterým jezdili. Celý text působí nudně, natahovaně. Z fádních informací (o značce cigaret, které kouřila Lucie Bílá) vystupuje pouze pár střípků – o Tomášových psech, o jeho vztahu k četbě, k historii a k podepisování fotek. V závěru autor věnuje 10 stran povrchním reprodukcím filmů, ve kterých Tomáš hrál. Při čtení jsem si říkal, jak by na tuhle nepovedenou knihu, která získala cenu čtenářů (!), reagoval Tomáš. Neubráním se napodobení jedné scény z filmu Jak velrybě vytrhnout stoličku. Tomáš jede vlakem, otevře knihu a dostane se do tunelu, kde je tma. Po vyjetí z tunelu jen nepřítomně zírá a oslovuje čtenáře: „No lidi?!?“