Jako tažní ptáci

Po přečtení knihy mě svírá úzkost z jejího života. Celá kniha je vlastně pojatá Bářinými vzpomínkami, myšlenkami, emocemi, prožíváním různých vztahů. Jen místy je tam přítomný život s Basem, se kterým má také problémy, hádky a nedorozumění. Vychovala 3 děti, Kristýnu, Sebastiana a Thomase. Partnerů za svůj život měla 5. Každé dítě mělo jiného tatínka. Emigrovala z Čech do Nizozemska. Rodiče tak měla přes 800 km daleko. Celý život hledala svobodu a lásku. Velmi se mi líbila její výchova respektování dětí. Nenesla se zákazami a příkazami. Nechala je zkoumat a učit se a hlavní motto byla komunikace. Už méně se jí dařila komunikace s partnery. Bylo zajímavé proplouvat knihou s jejími myšlenkami. Nutilo mě to přemýšlet nad svým životem. V něčem jsem s ní souhlasila, v něčem jsem si říkala, že si za ledacos může sama. Vždyť tak jako ona chtěla nějakou svobodu, volnost, tak i partneři chtěli mít svou částečnou svobodu. Její reakce mi někdy přišli moc přehnané, jindy zase krásné myšlenky vůči dětem. Bára je prostě takový tažný pták, který po čase hledá další domov. Jednou nohou stále v rodném Česku, druhou v Nizozemí a časem přibude třeba další země, další mužje volná jako pták. Kniha nemá moc děj, ale čte se hezky. Takové to přemýšlení nad životem.

Podobných lidských příběhů kolem sebe najdeme jistě celou řadu, ale Ema Šindelářová ho dokázala podat velmi čtivě. Kniha pomalu plyne, vlastně se v ní neděje žádná velká akce, ale čtenáře nutí přemítat o vlastních rozhodnutích a tom, co jeho osobně činí v životě šťastným. Velkou pochvalu si zaslouží nádherná obálka, která evokuje Bářinu rozlítanou duši. Škoda jen, že si hlavní hrdinka neuvědomila, že šťastnou ji neudělají jen ti okolo. Vždyť šťastnou se může udělat i sama, a to i v tom případě, že neuletí, ale zůstane chvíli stát na místě. (Celá recenze v recenzích)