Inheritance

Tak opět zdlouhavé popisné a konec je opravdové utrpení. Nic pro někoho jako jsem já. V komentářích u Pána prstenů jsem se dozvěděl, že je kniha až moc popisná no já si toho nevšiml, ale toto je jen a jen popisné a děj je tak moc jednoduchý a předvídatelný až to kolikrát bolí. Alespoň závěrečný souboj se nedá tak dobře odhadnout.

NEJLEPŠÍ SÉRIE O DRACÍCH !!!!!!!!! :-) DOPORUČUJI :-)

Mezi Eragonem a Inheritance uplynulo snad celých 10 let. Paolini mezitím vyzrál a dospěl. A přece jeho Odkaz Dračích jezdců nejeví výrazné rozdíly, jenom postupně roste a graduje. Jeho dílo tak zůstává konsistentní po mnoha stránkách. Snad jediná výhrada mi tane při dočtení Inheritance na mysli. Přece jen se mi tato část jeví už trochu moc uměle protahovaná a prokládaná opakovanými opisnými a vysvětlujícími pasážemi některých zjevných, jednoduchých či přebytečných jevů. A ani Paoliniho důslednost dovyprávět veškeré příběhy do úplného konce mi zcela nesedí. Neponechal nic mé představivosti. Až na postavu bylinkářky Angely :-). Naštěstí také měl i stále co nového sdělit. Svým barvitým jazykem a poutavým stylem tak například rozkrývá život a povahu kočkodlaků, Urgalů či tajemství srdce srdcí. Umí tak i po téměř 2000 stranách opět a zase naservírovat nejedno překvapení. Pro mne velmi povedená pohádková sága s mými oblíbenými mýtickými bytostmi elfy, trpaslíky či draky, a řadou zcela nových. Nelítostný boj o slávu a moc v Alagaësii dospěl ke svému konci (a nejen to) a mně nezbývá než konstatovat, že Eragon s dračicí Safirou, Roran a další mi zpříjemnili mnoho, mnoho, mnoho... dlouhých chvil.

Že finální díl nepřetrumfne díl první – s tím jsem počítal. Že bude Paolini do knihy cpát ještě zbytečněji dlouhé popisy a události, které by se hodily leda tak do nějakého toho story-for-fans – s tím už jsem tak nepočítal. Ale takový poser jsem opravdu nečekal! Může mi někdo říct, co pro děj přínosného se stalo během cca prvních 500 stránek knihy? Upřímně: nic. Jen xeroxově používáme tu stejnou šablonku: dobýváme město k městu, přičemž každé další je silnější než to předchozí a pořád si říkáme, že to určitě nezvládneme, no ve výsledku to zvládneme levou zadní, ale aby se neřeklo, že žádná z postav nezemře, tak po každém obléhání necháme zhebnout jednu vedlejší postavu, která je nám avšak úplně šumák. Občas také přidáme nějakou tu (nudnou) akci s Murtaghem, který si s Eragonem akorát vymění pár ran a zdrhne. A zase znova. Kde je sakra nějaký znatelný feeling toho, že přichází konec, že to bude náležitě epické a že konec náležitě se svými hrdiny prožiju? V nedohlednu. To, že si Eragon jednou za takových sto stránek řekne něco ve stylu "blížíme se Galbatorixovi čím dál více, ale já stále nejsem dost silný", teda za nějaký srdceryvný výplav emocí nepovažuju. A když už se teda konečně po těch pěti stech stránkách odhodlali k něčemu, co vypadá zajímavě, tak je to nakonec jen to, co jsme předvídali, že se stane/kde se to stane. Fakt, to bych opravdu nečekal, že eldunarí mohou být *tam*. To samé i s Jezdem pro Fírnena – vskutku hrozně nečekané. Ale dobře, abych jen nehaněl, tak závěr bych označil za jednu z mála opravdu dobrých částí knihy. Sice i tam se Paolini nevyhnul jistým klišé žánru, ale budiž mu to vzhledem k mé předchozí rozsáhlé kritice ještě odpuštěno. Můj celkový pocit bych však jednoduše shrnul takto: těžké zklamání. Nejen že po vystříhání zbytečných pasáží Brisingru (cca 300 stránek) a Inheritance (cca 500 stránek) mohla tetralogie zůstat původně plánovanou trilogií, ale myslím, že by jí to i náramně prospělo. Je fakt, že jsem si během čtení Inheritance často říkal, zda pocítím na konci nějakou nostalgii za pětihvězdičkovým Eragonem a imho nejlepším dílem série, ale stalo se tak. Bohužel ta nostalgie je míněna v negativním smyslu – „ach, Chrisi, jak se ti, chlape, povedlo tak nadějnou sérii poslat do takových sraček?!”