Na tuhle knihu mne navnadil ... thriller Království kostí od Rollinse, kde o mateřský strom šlo v závěru, tak jsem čekala vědeckou publikaci na toto téma. Kniha je ale mnohem čtivější, nehraje si na vědecké pojednání, nýbrž je o životě - v přírodě a s přírodou. Jak taky jinak, když autorka pochází z dlouhé linie dřevorubců v Britské Kolumbii, takže se stromy je jedna rodina. A s jakými stromy, velikány, mamuty, v nekonečných lesích, horách, údolích, pro nás středoevropany zcela nepřestavitelnými, O stromech, jejich komunikačních sítích, soužití s houbami a dalšími organizmy, jejich vývoji a využití lesa člověkem, dnes jednoznačně plundrování bez toho, aby někdo dohlédl pár let či století za svůj horizont, to vše je podáno čtivě, jednoduše a důkladně. S autorkou-hrdinkou se noříme do hlubin lesa, pod povrch, ke kořenům, setkáváme se s mykorhizními houbami, sledujeme růst, potřeby, vývoj, a hlavně vztahy. O vědeckém záměru nemůže být pochyb, když knihu doplňuje obsažný seznam zdrojů a nedílný rejstřík. Skvělé pokračování informačních základů z našeho domáčtějšího prostředí evropského lesa v sérii knih od Wohllebena. A dobrým souputníkem by byl také Propletený život. Ale kniha se dá číst samostatně, třeba i "jenom" jako dobrodružný životopis z Britské Kolumbie... Však se setkáváme nejen s rostlinstvem všeho druhu, přírodou a lesní, horskou krajinou, ale také s všemožným živočišstvem včetně grizzlyů z očí do očí, ale také s vodami a splavováním klád či býčím rodeem...

Marie Javůrková, text z Tvaru 19/2022, se svolením autorky: ... a pod zemí bylo náhle světlo V časopise vydávaném Brnem píší o Slunci. Nakladatelství Kazda, jeden z těch osvícených domů, které připravují půdu myceliu a dalším zvěstovatelům nového paradigmatu, přichází tentokrát s knihou samotné objevitelky lesního internetu (Wood Wide Webu), Suzanne Simardové. Tato kanadská lesní ekoložka je nejen autorkou převratného výzkumu stromů, ale i předlohou postavy Patricie Westerfordové v Pulitzerovou cenou odměněném románu Stromy znamenají svět Richarda Powerse (česky 2020); chystá se také biografický film. Na začátku autorka brigádničí u dřevařské společnosti a kráčejíc do lesa zkontrolovat novou výsadbu, bere nás zároveň do hvozdu svých vzpomínek, které obsahují momenty až mayovské (je to vnučka lovce medvědů), případně tekumsehovské — a na Indiány také skutečně dojde! (používání francouzských výrazů), dokonce púovské (mj. babička Winnie — tak jímavý text u její fotografie! — a autorka bude ještě ráda, že podědila její „zarputilou neústupnost vzdor těžkostem“). Začátek je skutečně severoamericky silný — u popisku první fotky úplně slyšíte kameny, any se barevně valí z kopce, rozprávějíce o Neptunových měsících — a sílí s každou stranou. V prvním kvartetu kapitol se dočkáme první zmínky o myceliu, slovu u nás zpopularizovaném jasnozřivou V. Kadlečkovou. Zjistíme, že humus je hrobem hrabošů a že autorka v dětství žvýká prsť, jaká jsou vodítka k objevům a přicházejí otázky: „Co tu chorobu vyvolávalo?“, „Co přesně však byly ty rozvětvené houbové vlásky zač a jakou měly úlohu?“ — a s nimi autorka nachází své poslání, při němž každý objev grygarovsky přinese tři otázky. Během kopání jámy potkáváme množství živočichů: ta krása českých jmen. A připomene to Sternbergovo „Pokud jsem měl kdy pocit odporu k nějakému tvoru, ztratil jsem ho na základě vědomostí“ a autorka poprvé spatří, z čeho je složena půda. Její vzpomínky na dětství jsou podivuhodné jako „lov zapomenutých podkov“; zato její první náraz na to, jakou sílu mají peníze, je srdcervoucí. Potkáme také hlívy zabíjející kvůli bílkovinám brouky, vztah na život a na smrt mezi houbou a rostlinou v podobě obchodu výhodného pro obě strany (připomíná to staré Řeky, kteří jsou ovšem o něco mladší než houby), zjistíme, že houby pomohly rostlinám na souš: před 700 milióny lety. A jak je spolupráce důležitější než soupeření. Ostatně stejně tak k vzájemnému prospěchu pracují obě linky knihy, biografická (párkrát maličko předvídatelná) i odborná. Chardinovští Pobřežní Sališové nás „učí, že les se skládá ze spousty národů žijících vedle sebe v míru a každý svým dílem přispívá k blahu zeměkoule“ a autorka se rozhodne naučit se, jak v lese pracovat způsobem, který rozumí lesním matkám (ten mateřský strom, ta matka = potřebná lingvistická symbióza). Mají stromy osobnost? Dočkáme se někdy jejich poezie? A poezie zvířat a kamenů, o nichž ve své povídce „Autor akáciových semen a další výňatky z časopisu společnosti pro therolingvistiku“ krásně píše Ursula Le Guinová? Americká lesní správa měnící své metody díky obavám veřejnosti i vědeckým poznatkům. Okamžiky kanadsky groteskní: pomáhající vězni s mačetami, i kanadsky tragické: církevní školy pro Indiány. Za krátkodobý zisk se platí dlouhodobou ztrátou. Vlákna hub zabíjející chvostoskoky tím, že jim vniknou do břicha. Jak mohou dočasné výnosy uspokojit stratégy? Kvůli holým sečím se oxid uhličitý nebývalým tempem uvolňuje do atmosféry. Sir David Read a důkaz o cestování cukru houbovou sítí provedený pomocí radioaktivního C-14 inspiruje Simardovou k podobným, jen důkladnějším experimentům, které se ukáží být tím, co bylo třeba. Srpnové vydání Nature v roce 1997 jako hlavní článek čísla přináší autorčin výzkum a dává jejímu zjištění jméno „lesní internet“ (Wood Wide Web): v roce 1997 vskutku prorocké. Muži, oslovující ji slečna Bříza (miss Birch; za jejími zády samozřejmě Bitch). Firma, která místo výměny skla k autorčině libosti duchampovsky slepí střepy. Uznání v podobě slov, že její výzkum „navždy změní, jak lidé nahlížejí na lesy“ je vynikajícím výsledkem víc než třicetileté bitvy o „dogma, že kompetice představuje jedinou významnou interakci mezi rostlinami v lese“ (i L'homme fossile n'existe pas! bylo kdysi dogmatem a kam šla letošní Nobelova cena za chemii?). Autorka si ale zaslouží uznání jako Newton: Bůh řekl Budiž Simardová a pod zemí bylo náhle světlo. Mateřské stromy se o vlastní potomky skutečně starají, jako autorka o své blízké a kniha je tak i děkovnou básní její rodině — a klip k dcerou zmíněné White Winter Hymnal je nejen nádherný, ale také příhodný. Čtenář bažící po dalších faktech nalezne v češtině mnoho dalších podnětů. Z nejnovějších nelze nejmenovat okamžitou klasiku, knihu Mojenka Olgy Stehlíkové, která k množství faktů přidává i silný, katarzní příběh. K indiánské moudrosti — zahrnující kromě zakládání požárů i skutečně ohromující! péči o lososy v rámci principu sounáležitosti — se sice lze dopracovat i „rigidní západní vědou“, ale proč objevovat už objevené? Je třeba „transformativní myšlení“, o němž píše Gregory Bateson, mluvící o současné ekologické krizi, protože ta je „krizí našeho pohledu na svět, je důsledkem chyby ve způsobu, jakým jsme si navykli přemýšlet.“ Autorčin výzkum je tedy jedním z prvních kroků ve výzkumu složek naší Solaris, našeho homeostatu, kterým možná je Lovelockova — zemřel v letošním létě, o svých sto třetích narozeninách — Gaia, živoucí planeta. Příští revoluce bude etická. A proto čtěte. Učte se. Buďte okouzleni. A milujte. Vždyť víc než kdy předtím platí, že The word for world is forest: svět je les, les je svět.