Hladové hry

Tak jo, od Simmonse si dám raději na delší dobu pauzu. Po výborném Terroru a snad ještě lepším Temném létu jsem pokračoval Zimním přízrakem, který mi sice nijak zvlášť nesedl, ale bral jsem to jen jako lehké klopýtnutí. I tak jsem si ale raději dal pár let pauzu, než jsem se k Simmonsovi vrátil a dal šanci jeho Dětem noci. Hmm, námět nebyl vyloženě špatný, ale ty bombastické akční scény a strašný závěr dojem hodně zkazily. Takže už padesát na padesát. Bylo potřeba to rozseknout. A jak to udělat lépe, než opěvovanými Hladovými hrami, více než osmisetpadesátistránkovým opusem, který má tak malý rozsah jen díky většímu formátu knihy, malému písmu a úspornému řádkování. Nuže, tak už to máme čtyřicet ku šedesáti. Dojmy vlastně hodně podobné jako u Dětí noci. Samotný námět rozhodně není k zahození, potíž je ale v tom, jak s ním Simmons naloží. Místo jedné z „nejděsivějších knih, které kdy byly napsány“, ba dokonce „jednoho ze tří nejlepších hororových románů 20. století“ (no jo, King, mi to mělo být podezřelé) jsem dostal plochý thriller (a to mám kritéria pro to, co označit za horor, opravdu hodně volná a široká), který je navzdory všem zvratům i tomu, že podstatnou část tvoří epické akční scény plné výbuchů, střílení, rozdrcených hrtanů, praskajících kostí a vyšplíchnutých mozků neskutečně utahaný a s každou další stránkou méně a méně zajímavý (ale knihy prostě dočítám). Postavy snad až na Tonyho Haroda k uzoufání nudné a teatrální, dialogy zbytečně natahované a nepřirozené a odbočky od hlavní linie příběhu až příliš četné, zavánějící tím, že autor prostě nedokázal v samém nadšení ze svého díla přestat psát a neměl vedle sebe redaktora, který by ho usměrnil. Jasně, všechny ty věci nám pomáhají lépe porozumět jednání postav i fungování „Schopnosti“, ale má to cenu, když si v druhé polovině knihy (po pouhém týdnu) nevzpomínám, co se dělo v té první?