Mluvit pravdu! Jenže pravda je ošidná, zvlášť ta historická … A tak se musíš zeptat: Můžeme poznat dějiny? A pravdu? A jak o nich psát? Historie světa nabízí mozaiku příběhů, v nichž ožívá alternativní historie lidstva. Každý z příběhů má vlastní perspektivu, každý je psaný za použití jiného žánru (apokryfní bajka – hned na začátku mě vyloženě nadchla, dobrodružná povídka mě bavila a tragikomická reportáž spíš jen zaujala svým stylem, …), a všechny mají něco společného, kromě toho, že se jedná o fikci, spojovacím článkem je na první pohled přítomná ironie, jež ukazuje na slabosti lidské rasy a na jeho zoufalé snahy najít ve svém konání smysl … Knížky Juliana Barnese neplynou a nečtou se snadno, je to právě naopak, musíte být soustředění a neustále ve střehu, v každém z příběhů na vás totiž číhá spousta metafor (jedna taková geniální je ukrytá hned v prvních dvou příbězích – v podobě černého pasažéra na Noemově arše a lidskému oku v podstatě neviditelného „zločince“, kterého je potřeba za jeho záškodnickou činnost potrestat --- ONI jsou totiž téměř nepostřehnutelní a jako neviditelné síly nahlodávají … zejména lidskou paměť, jsou v každém z nás, červíci pochybností a slabosti … Tahle historie, tak jak je nám v příbězích předkládaná, v podstatě zcela ignoruje velké dějiny, namísto toho se zaměřila na, z pohledu dějin, banální a v dějinách ztracené události a zcela subjektivně je mění – podle Barnese totiž dějiny jako celek nedávají smysl – o to se mohou pokusit jen dějiny osobní, ty jsou ale zase dost neobjektivní, protože nedílnou součástí takového příběhu jsou i emoce … Jsou tedy dějiny „jen sbírkou subjektivně motivovaných vyprávění“? Všichni tak nějak víme, že úplně objektivní pravda v podstatě není dosažitelná, že když dojde k nějaké události, vždy před námi (pozorovatelem, tím, kdo vypráví) vyvstane množství subjektivních pravd, které nějak zhodnotíme a posléze zafabulujeme do historie, do nějaké verze toho, co se „skutečně“ stalo. Takže, je to verze falešná? Podle pana Barnese musíme přesto, navzdory výše řečenému, v dosažitelnost objektivní pravdy věřit … „víra v pravdu, nějakou pravdu, intersubjektivní, ne-li objektivní pravdu je nutná kvůli přežití“ „Je to naše jediná naděje, i když nás zklame …“

Knížka, se kterou se nelze nemazlit. A která uspokojí smysly, emoce i rozum. Poprvé jsem ji četla jako svého prvního Barnese cca před dvaceti lety - a kupodivu jsem si pamatovala průvodce červotoče a plavbu (nejen) po moři jako metaforu života i smrti. Připomněla jsem si nejednoznačnost starce Noema, drama ztroskotání Médusy (díky za Géricaultův obraz Výjev ztroskotání lodi přímo v knize), nekonečné úvahy nad vztahem skutečnosti, historie, vzpomínky, obrazu a umění a podivnost závěrečného snu o ráji. Ano, je to román, ale román v povídkách, a tak mě kromě hledání průběžných motivů a různobarevných nití baví i žánrová pestrost, ta procházka od apokryfní bajky přes tragikomickou reportáž, dobrodružnou povídku, esej nebo grotesku po deník. Tentokrát si budu dlouho pamatovat žalostnou Trosečnici a ironickou Proti proudu! - tyto dvě se trefily do momentální nálady; za vrchol ale považuji stále ústřední Ztroskotání lodi.