Flashky

Ještě si sem s dovolením, uložím, co mi z textu oslovilo nejvíc! "Vzpomíná, jaké to bylo být mladý a v Praze i s tím, co měl na hřbetě, jak se protloukal, jak mohl, co se sám naučil, co za těch okolnosti stihl udělat - odmakat, jak byl pilný, důkladný a precizní. Kam se hrabete, páni profesoři? A při tom všem tenkrát uměl žit." "Já jsem býval veselý, venku s lidma jsem se pořád smál a vtipkoval, prachy jsem neměl a stejně mě bavilo žit... Práce mě těšila... rád jsem se napil... chodili jsme do Lucerny na box s Helmuthem, se Škvordou na volejbal koukat holkám na nohy..., pak všichni odtáhli a zůstal mi už jen ten starej šantala (Franta Jungwirth) kam se všechno ztratilo, všichni, na kom mi záleželo, jsou někde v prdeli po světě, nebo mrtví, to je totéž.... Mám už jenom Tebe a tu práci, ta mi zůstala, i když nemůžu dělat, co bych opravdu chtěl, to je jediný, co mi zůstalo a jsem utahanej jako pes, už nemám na nic silu..." "Nesnáším, když táta takhle mluví, nesnáším, když je slabý a zlomený, v těle se mi všechno sevře a dusím pláč a mám na tátu vztek - přestanu mluvit a chci jet domů. Jeho smutek mi rve srdce. Jeho bolest neumím unést. Dnes, v jiném životě a v jiném světě, vím, že jeho žití přežívání byla obrovská síla proti všem a všemu, jeden nekonečný boj od chvíle, kdy mu ukončili dětství, kdy ho zradili rodiče kdy mu zmizeli oni i kamarádi, Škvorecký, Jedlička, Brousek, Mareš, Helmuth..., kdy mu vzali, co chtěl dělat a na ten sajrajt tady zůstal sám, sám se svými dé mony a s nemocí. A bez naděje... Skutečná jistota nejhoršího. Až do konce. Kupujeme oplatky a jedeme domů tohle jsou tátovy jediné výlety mimo Prahu na dovolenou společně nikam nejezdíme . . ." Děkujeme za vzácné vzpomínky, paní Evo!

Výborná kniha, výborný doplněk Zábranových deníků, výborný vývoj obsahu komentářů během deseti let zde :o) Určitě je to i odstupem let a přece jen větším povědomím o normalizačním osudu poctivého, citlivého a (asi) ke své škodě emotivního, vynikajícího básníka, spisovatele a překladatele. Opravdu to není zahořklé! Smutné, bolestné, prosycené úzkostí otce i dcery, ale daleko víc láskou a snahou o vzájemné pochopení. Eviny vzpomínky rozkrývají mnohé. Třeba složitost a vrstvy tehdejšího (i otcova) přístupu k Církvi a víře, obtíže Zábranovy povahy včetně traumatu z rodinných poměrů. "Tchán byl dělník a pokrytecký pámbíčkář." "Vyrůstám s jejím umíráním a pochopím, co znamená ČEKAT." Moc se mi líbila možnost chvilku kráčet ve stopách "velkého táty" očima holčičky a mladé ženy... A navíc teď bydlím kousek od jeho bytu v Malešicích :o) 6/6