Emily zdolává překážky

Už první díl byl skvělý, tento však byl vyloženě úžasný. Nemám to slovo rád, ale pro tentokrát nenecházím vhodnější. Jedna kapitola lepší než druhá. Milé, smutné, veselé, napínavé, vtipné, hláškující, zapeklité, inspirující příběhy dospívající Emilky (takto familirně jsem si hlavní hrdinku vzal za svou), které baví každým slovem. Paní Montogomery píše tak nadčasově, žádné moralizování, vnucovaní, perfektní jazyk, slovosled, souvětí. A český překlad bez jediné chybičky. Bavilo mě sledovat ten vývoj, Emiliny i autorčiny myšlenky, rodinné vztahy, studijní starosti, první autorské úspěchy, neuvěřitelné popisy krajiny, kdy ani nemusíte vidět fotky a vidíte tu krásu doslova před očima. Navíc tento díl je i mimořádně vtipný. Ale tak dobře a jakoby mimochodem. Ovšem kapitola s "hravým psíkem" je neuvěřitelná. Ta převyšuje vše. To někdo natočit přesně dle knihy, tak to nemá chybu. Jako jsem byl okouzlen a nadšem z prvního dílu Anny ze Zeleného domu, tak jsem ve stejném opojení u 2. dílu Emily. A neobyčejně nadanou Lucy Maud Montgomery si dávám do oblíbených autorek. A samozřejmě se vrhám na 3. díl, což je u mě nezvyk. Většinou si slibné kousky šetřím "na potom". Ale neodolám a musím.

Emily Starrová vyrostla, zmoudřela a zvykla si na život na farmě v Novoluní. Vlastně by se dalo říct, že si svůj nynější domov naprosto zamilovala. Dokonce i její vztah s přísnou tetou Alžbětou vystoupal z temných hlubin nevraživosti a svárů na vlny vzájemné snášenlivosti a mírného porozumění. Emily se stále věnuje milovanému psaní a jak léta plynou a její přátelé se chystají na studium ve Shrewsbury, Emilyino srdce zatouží je následovat. Teta Alžběta o tom zpočátku nechce ani slyšet, avšak po nátlaku ostatních členů rodu nakonec svolí - pod podmínkou, že se její svěřenkyně po celou dobu studia vzdá své vášně. Jelikož Emily psaní nadevše miluje, je pro ni tato podmínka téměř zdrcující. Ba co víc - ve Shrewsbury se dostává pod dohled staromódní a nesnesitelné tety Rut, která Emily nepřetržitě sleduje a podezírá ji ze záludností všeho druhu. A ani někteří spolužáci jí život na novém místě nezpříjemňují. Emilyina houževnatost, entuziasmus a víra v samu sebe jsou tak podrobeny nejedné zkoušce... Hned na úvod musím říct, že mi trošku scházelo ono kouzlo Emilyina dětství, protože co si budeme - pohled na svět a všechno v něm očima dítěte je zázračný a jedinečný sám o sobě. Podobný pocit jsem měla kupříkladu i u Gabry a Málinky. I přestože celou sérii naprosto miluju, ty první díly byly zkrátka nejlepší... Jinak jsem ale neskonale ráda, že si pokračování příběhu o Emily Starrové udrželo laťku úvodního dílu, a tím pádem můžu s čistým srdcem navázat na předchozí pochvaly. To, jak Lucy M. Montgomery uměla vyprávět, popisovat, naznačovat a vcítit se do svých postav bylo neskutečné! To, jak se uměla ponořit do nitra lidské duše a dokonale vykreslit každičký její záchvěv nebo naopak mohutný otřes bylo nevídané! A to, jak perfektně dokázala proměnit malou Emily a její dětské uvažování v dívku s podstatně vyspělejšími myšlenkami si zaslouží hlubokou poklonu! Autorka si nic nevycucávala z prstu. Žádná z postav nebyla odbytá ani zbytečná, všechny měly skvostně promyšlené charaktery a jejich vývoj byl v rámci příběhu přirozený a uvěřitelný. I touto knihou nás provázely hojné neotřelé popisy přírody a různých míst, které Emilyina fantazie pozvedla na ještě vyšší úroveň. Miluju to! Emilyiny příhody mě bavily, ačkoli jsem ji častokrát litovala kvůli nemilým situacím, v nichž se ocitla, či nespravedlnosti, kterou musela zakusit. Teta Rut byla ještě o level horší než teta Alžběta, což se zpočátku nezdálo možné. Na druhou stranu to, jak zaperlila v závěru knihy - naprosto epic! Musím se smát pokaždé, když si na to vzpomenu. Ano, teta Rut uměla překvapit! No a v neposlední řadě chci ocenit a vyzdvihnout to, co příběhem rezonovalo od začátku až do konce - Emilyina vytrvalost a píle. Ach, tuhle knížku bych nejraději nacpala každému začínajícímu autorovi jako povinnou četbu. Lucy M. Montgomery si byla dobře vědoma, že naučit se psát je NESMÍRNĚ náročné, a proto dokázala zcela realisticky vykreslit Emilyinu cestu za jejím snem stát se spisovatelkou. A že to nebyla jednoduchá, příjemná nebo krátká cesta. Emily musela přečíst spousty knih, aby se zdokonalila ve vypravování, naučila se pravopis a rozšířila si slovní zásobu, a popsat stovky stránek, aby její tvorba za něco stála. Pokaždé, když něco napsala, po čase zjistila, že to nebylo až tak skvělé, což dokazovalo, že její vytrvalost a píle přinášely ovoce a její psaní postupně získávalo úroveň. A přesně tento přístup, trpělivost a úsilí některým dnešním autorům chybí. Spousta z nich se žene jen za tím, aby už už měli svou knihu na pultech v knihkupectví a zapomínají, že příběhy nepíšou pro sebe ale pro čtenáře. No a čtenáři, kteří už mají něco načteno, a tudíž se nenechají tak snadno opít rohlíkem, vždycky poznají, jestli je kniha kvalitní a zda je autor dostatečně vypsaný a zkušený. Skutečný úspěch zkrátka není o tom, že kniha projde tiskárnou anebo že autor vydává knihy, jako na běžícím páse, kdepak! To, jestli je daná tvorba kvalitní, ukáže až čas. Jen čas odhalí, zda má v sobě něco, co stojí za to si připomínat. Koneckonců stará klasika se vydává opakovaně, zatímco po novodobých titulech po pár měsících leckdy ani pes neštěkne... No a Emily z Novoluní? Ta spatřila světlo světa před více než 100 lety a stále je na trhu, takže co myslíte? Stojí za to ji číst? Za sebe říkám: ROZHODNĚ ANO! "... Vylézt na kupku sena bylo snadné. Se spokojeným povzdechem se do něj nahoře zabořily a uvědomily si, že jsou mnohem unavenější, než se jim zdálo. Seno bylo z divoké aromatické trávy z pastviny a nepopsatelně krásně vonělo, jak žádný vypěstovaný jetel vonět nemůže. Nad hlavou měly růžovou oblohu posetou prvními hvězdami a lemovanou korunami stromů kolem pastviny. Blednoucí zlato zapadajícího slunce občas zastínila silueta letící vlaštovky nebo netopýra, vzduch byl provoněný mechem a kapradinami za plotem pod stromy, z konce pastviny ševelily stříbrným šepotem lesa osiky a topoly. Emily s Ilsou se smály bezmeznou, ničím nespoutanou radostí a podlehly dávnému kouzlu temného lesa zakletého bílou magií oblohy. "Takováhle krása snad ani nemůže být opravdová," mumlala Emily. "To je tak nádherný, že to až bolí. Člověk se bojí promluvit nahlas, aby to nezmizelo. Naštval nás dnes ten dědek a ta jeho odporná politika, Ilso? Tak už neexistuje - aspoň tady ne, v tomhle světě. Slyším tu běhat Větrnou paní, baletí nahoře na kopci. Vítr mi vždycky bude připadat jako osobnost. Je to fúrie, když fouká od severu. Osamělý hledač, když fouká z východu, rozesmátá dívka, když jde ze západu. A dnes z jihu je to malá šedá víla." "Kam ty na tohle chodíš?" zeptala se Ilsa. Tahle otázka z nějakého záhadného důvodu občas pronásledovala i samotnou Emily. "Já na to nikam nechodím, ono to vždycky přijde samo," odpověděla stručně. ..."