Emily zdolává překážky

Pokračujeme tam, kde sme v predchádzajúcom diele skončili. Stále je to tá istá Emily, len o niečo staršia a vyzretejšia. Stále má svoje ideály, svoju "hlavu" a hľadá si svoje miesto vo svete. Študuje v Shrewsbury, veselé historky striedajú tie vážnejšie. Celé je to prestúpené krásnymi poetickými popismi miest, prírody a Emilyinými najvnútornejšími pocitmi, zvečnenými v jej denníku. Ale čo ten Dean? Vybudoval si k Emily nezdravý vzťah... Knižka celkovo pôsobí tak súčasne, živo - neuveriteľné, že ju autorka napísala presne pred 100 rokmi... Je to krásny príbeh, ktorý sa oplatí prečítať. Na jaře píšu básně radši než jindy. Pan Carpenter říká, že se toho musím zbavit. Že jaro má na svědomí mnohem víc braku než cokoli jiného na celém Božím světě. Bouřka přešla a měsíc opět jasně zářil. Chladný svěží vzduch byl prosycený okouzlujícími hlasy – doléhal sem přerušovaný zvuk kapek deště padajících z kývajících se větví javorů v hájku za nimi, podivínský hlas Větrné paní tančící kolem bílého kostela, vzdálený vábivý hlas moře – a stále tišší a vzdálenější daleké a odtažité hlasy noci. Emily je slyšela všechny, víc ušima duše než ušima těla, tak, jak je nikdy dřív neslyšela. Za sebou měla pole a lesíky a cesty, mile vyzývavé a zároveň prchavé, jakoby hluboce zamyšlené nad elfími tajemstvími za měsíčních paprsků. Stříbřitě bílé sedmikrásky se kývaly ze strany na stranu na hrobech vzpomínaných i na hrobech zapomenutých. Ve staré borovici se jen tak pro sebe rozkošně smála sova. Při tom magickém zvuku Emily zahalil jako závojem větru její tajemný záblesk. Měla pocit, že jsou s Teddym úplně sami v úžasném novém světě, který si sami pro sebe vytvořili z mládí a tajemství a radosti. Jako by sami byli součástí té křehké, chladně provoněné tkaniny noci, sovího smíchu, sedmikrásek kývajících se ve vzduchu plném stínů. "Vítr mi vždycky bude připadat jako osobnost. Je to fúrie, když fouká od severu. Osamělý hledač, když fouká z východu, rozesmátá dívka, když jde ze západu. A dnes z jihu je to malá šedá víla.“ „Kam ty na tohle chodíš?“ zeptala se Ilsa. Tahle otázka z nějakého záhadného důvodu občas pronásledovala i samotnou Emily. „Já na to nikam nechodím, ono to vždycky přijde samo,“ odpověděla stručně.