Drama ze současného venkova, který čelí tlakům velkého byznysu Kristýna, učitelka hudby, se po letech vrací z Prahy do Nového Lhotce. V pětatřiceti letech se pokouší narovnat vztahy s rodinou a na jihočeském venkově zapomenout na minulost. S Tomášem, ředitelem místního statku, se znají odjakživa a spojuje je snaha zachránit své osobní životy a také jedno chátrající stavení na návsi. Tomášovi je pětapadesát, dlouho žije sám a cítí, že stárne. S Kristýnou přichází naděje, ale postupně také neshody pramenící z odlišnosti života ve městě a na vesnici. A pak se ve Lhotci objeví černá auta. Vystupují z nich mladí muži v oblecích a kravatách, obcházejí chalupu po chalupě a nabízejí peníze za akcie statku. A Tomáš zjišťuje, že bude muset řešit mnohem složitější krizi než jen tu svou životní… Hájíčkův nový román se odehrává na současném venkově, který po kolektivizaci v padesátých letech a majetkových restitucích v letech devadesátých čelí novým dramatům. Na zemědělské podniky se vrhají „draci“ velkého byznysu a život na vsi se opět proměňuje. Ovšem lidé zůstávají stejní. ––– Hájíček zvládne s minimem prostředků dosáhnout maximálního efektu. Je ve svém spisovatelství pokorný, a tak k němu příběh přichází skoro sám. Naléhavě a s jistotou. — Radim Kopáč o románu Dešťová hůl, iDnes.cz Cestou po schodech dolů si Tomáš ještě v hlavě přehrával Vlastův hlas a jeho poslední větu před rozloučením: „Chlap v mým věku si přeje, aby po něm něco zůstalo.“ Před nemocniční budovou se rozhlédl a zhluboka se nadechl. Vítr tu měl větší rozlet než na uzavřeném dvorku, obehnaném vysokými zdmi. Jen tak tam chvilku stál a zkusil si přivolat ještě jiný hlas, Kristýnin. Útržek nějakého jejich dialogu. Jako na divadle. Kristýna: „Vyjdu ven na tu maličkou náves a sevře mě pocit, že není úniku.“ Tomáš: „Ale i tady se dá naplnit život.“ — ukázka z knihy