Dopisy měsíčního dne

Autorka mě okouzlila už svou první knihou Strážkyně pramene a s Dopisy se jí to podařilo taky. Lumi je velmi skutečná a lidská a děj knihy ve mně taky silně rezonoval. Byla to cesta za nadějí v beznadějně situaci. Smutek je zvíře, které člověk nikdy nedokáže úplně zkrotit. Krásných pět hvězd.

„Hledala jsem v paměti chvíli, které bych se mohla zmocnit a všechno změnit. Ale i kdybych ji zahlédla, minulost je cesta, kterou jsme vyšlapali v krajině. Mapu lze překreslit, ale hora se nezmění v moře, moře v poušť; kde člověk jednou zanechal stopy, tam už je nezahladí.“ Moje druhá kniha této autorky a opět velká spokojenost. Pravda, hlavní hrdinka a její choť mě trochu překvapili, až tady jsem si uvědomila naše rodově neutrální choť (na rozdíl od manžela/manželky) a pochopila jsem, že překladatel Michal Švec neudělal chybu v příčestí minulém. I když teď mě napadá, že nemám pravdu: manžel je můj choť, zato manželka je moje choť – jedině choť bez jakéhokoli přívlastku nemá rod, ale už skloňování napoví, zda je to ten choť či ta choť. Čeština zkrátka není vhodná pro podobné jazykové genderové experimenty. Téma vody ve Strážkyni pramene mi bylo bližší, ale ani Obraceči kamenů mě nenechali chladnou. Úžasné léčitelské výpravy hlavní hrdinky a její duchovní zvíře; byty, které si budovala se svým protějškem (?), detailní popisy přírody i vesmírných těles (či spíše cylindrických měst), to je nádherné čtení. Pro mě nová byla i pověst o Inanně a Šukaletudovi. A kde vzal pan Švec jinovatník? Ať to bylo kdekoli, je to nádherné slovo. „Navrhuji, abychom od nynějška začali uplatňovat zásadu nedotknutelnosti. Ať se vydáme kamkoli, ponecháme tamní krajinu v původním stavu. Lidský druh projevuje už dlouho příliš dlouho nutkavou potřebu otisknout všude své stopy. Daleko větší sílu ukážeme, když nějaké místo necháme na pokoji. K tomu prvnímu potřebujeme jen sílu a vliv. K tomu druhému je navíc potřeba pochopení, že peníze a vliv nejsou tím jediným, co má cenu.“