Dívka v medvědí kůži

Moc milá knížka, která se ke mně dostala nějakou záhadou. I jako dospělá jsem si ji užila. Čte se to samo, kniha je krásně zdobená, příběh rychle odsýpá a chování postav je uvěřitelné. Moc se mi líbilo originální pojetí tradičních příběhů a jejich zakomponování do celkové atmosféry.

„Člověka nedělá člověkem tělo, nýbrž duše.“ (str. 156) Od autorky jsem četla Chaloupku na muřích nožkách, která se mi líbila, a tak jsem si chtěla přečíst i její druhou knihu, která mě zaujala nejen anotací, ale i obálkou a názvem. Oproti předchozí jsem s ní strávila hodně času, ne, že by děj neměl spád, naopak tam bylo dost zvratů (možná až příliš), ale zkrátka jsem se k ní nevracela tak rychle a často jako k Chaloupce na muřích nožkách. Hlavní hrdinkou je dvanáctiletá Janka, která ve vesnici, kde žije se svojí pěstounkou mamočkou, moc nezapadá. Je silná jako medvěd, odtud její přezdívka „Medvědice Janka“, statná a vysoká. Jejím jediným kamarádem je chlapec jménem Saša. Jednoho dne se Janka probudí a zjistí, že má medvědí nohy místo lidských a rozhodne se najít odpovědi v lesích Sněžného hvozdu, do kterých ji to táhne. (V této části příběhu se mi vybavila kniha Medvěd a Slavík). Z postav jsem si oblíbila hodnou mamočku, trochu záhadného Anatolije, vtipného lasičáka Myšilova, mladou jagu Jelenu a starého vlka Ivana. Oceňuji provázání s chaloupkou na muřích nožkách, zprvu to vypadalo jen na zmínku o ní, ale později v příběhu sehrála několik důležitých rolí. Zajímavé bylo i prokládání příběhu Anatolijovými vyprávěnkami, na kterých bylo vždy alespoň zrnko pravdy a které byly pro příběh důležité. Autorka to měla celé dobře promyšlené. Stejně jako v předchozí knize, ani zde nechybí slovníček, a po grafické stránce je to opět hezká podívaná – černobílé ilustrace, obvodové ilustrace stránek, na kterých jsou vyprávěny Anatolijovy příběhy, ilustrace na obálce knihy nebo mapa Sněžného hvozdu. SPOILER: Janka si ve chvíli kdy o něco přijde uvědomí, že to co měla, pro ni bylo cenné. Zjistí, že není třeba čelit všemu sama, najde si několik opravdových přátel, porazí nepřítele a odhalí pravdu o své rodině. „Vždycky jsem byla přesvědčená, že opravdová síla je čelit všemu sám. Ale možná jsem se mýlila. Možná, že síla opravdu vychází ze spolupráce s ostatními.“ (str. 274) Zajímavost pod čarou: …„Tak to stojí v Průvodci jagy. Vlastně se tam píše, že úplně první chaloupka na muřích nožkách vypučela ze zatoulaného kořene kouzelné lípy.“ (str.253) I když mě Dívka v medvědí kůži neoslovila tolik jako Chaloupka na muřích nožkách, doporučuji ji k přečtení a nevylučuji, že si od Sophie Anderson přečtu ještě další její titul.