Deset tisíc životů

Deset tisíc životů bych doporučil zejména fanouškům netradiční fantastiky, kteří mají rádi tu dystopický, tu humorný, většinou však až mrazivě realistický portrét dnešní a možné budoucí společnosti. Hlavním hrdinou je nepoučitelně naivní duše, která přes tisíce prožitých bytí nepřestává věřit v naději a lásku. Některé její tváře si zamilujete, jiné ne. Knihu drží pohromadě zejména nosný vztah se Smrtí a samozřejmě i celý ústřední motiv. Trochu zamrzí, že se autor držel možná až příliš při zemi a nepřihodil nějaký praštěnější, zapamatovatelnější příběh (na druhou stranu je ale znát návaznost a fakt, že se to celé odehrává ve stejném vesmíru, jen v jiných dobách, což je zase povedené, protože leckdo by takovou provázanost vzhledem k tématu vytvořit nezvládl). Ne že by jednotlivé kapitoly nebyly dostatečně rozmanité, žádná ovšem nevyčnívá tak, že by ve čtenáři rezonovala dlouho po přečtení a byla skutečně výjimečná. U některých se pousmějete, u jiných lehce dojmete. A pak na ně zapomenete. Nic víc. Přesto se jedná o zvláštní titul, který si rozhodně zaslouží pozornost.

„Jedna duše má deset tisíc životů,“ řekla Bábi. „Deset tisíc pokusů. Potom se z ní stane Nicota.“ Milo ztuhl. Co? „Takže máš ještě pět životů, aby se ti to povedlo. A jestli se ti to povede, projdeš Sluneční branou ve zlatém záblesku a staneš se součástí Velké reality. Nadduše,“ dodala Bábi. „Všeho.“ „Vesmírnýho boa“, vyštěkl Milo. „Je mi to jasný.“ „To doufám,“ řekla Bábi. „Protože jestli to nedáš, přivedeme tě sem a strčíme tady z toho chodníku a ty navždycky zmizíš z času i prostoru. Tvoji duši zrušíme jako blbej televizní seriál.“ Z tohohle úryvku je, myslím, dostatečně jasné, o co v knize jde. U většiny Milových životů jsem si říkala „Zaplaťpánbu za ten můj!“ a mnohem víc mě bavil příběh, který se odehrával napříč celou knihou v Životě po životě, kam se po každé smrti vracel, aby tu strávil nějaký čas, než se znovu narodí. Klasický milostný příběh milenců, kterým okolí nepřeje, ale oni se odmítnou vzdát. Anotace sice začíná slovem legrační, ale k popukání to úplně není. Je to příjemně napsaná odpočinková kniha, ve které se autor občas lehce otře o nějaký ten vážný problém nebo si jen tak trochu zafilozofuje na téma smyslu života. A sem tam je to i vtipné. :o) „Poslouchejte“, řekl Buddha a zakašlal. „Nehledejte své štěstí až na konci Země. Dokonalost je v tom být spokojený s tím, co jste teď.“ „Co když je někdo debil?“ vykřikl někdo. Mistr mu věnoval unavený úsměv. „Velmi pochybuji,“ řekl, „že šťastní lidé jsou debilové.“ Pak umřel. Ompati hleděl do prázdna. Jeho oči zastřel šok. „Jeho poslední slovo bylo ‚debilové‘,“ poznamenal.