Dcera sněhu

Co je pro jednoho symbolem utrpení, hladu, samoty a beznaděje, může pro jiného znamenat život plný krásy, svobody a andělského štěstí. Mohou se tyto dva světy potkat, prolnout a spolu se radovat? Co začíná jako aljašská noční můra ponenáhlu nabývá lehce mystických kontur... Život na Aljašce, kam se civilizace probíjí ztěžka a pomalu, nemůže být snadný. Ale stejně jako slunce může hřát i spalovat, tak může sníh mrazit a současně vytvářet kouzlené, ojedinělé kulisy a probouzet v lidských duších radost. Postava sněhulky zpodobněné v pohádkách ve známé pohádkové bytosti Sněhurky, tady ukryté v dívence Faině, člověka vtahuje do svého příběhu, který je omamný, stejně jako děsivý. Divoká příroda Aljašky - tuším - umí být děsivá. Pravdou je, že autorka jako by se neuměla rozhodnout, jak moc magický nebo ne/realistický svět chce ztvárnit a čtenáři tak znesnadňuje jeho uchopení a pochopení. A přece mě popisy zimních scén divoké Aljašky okouzlily, stejně jako příběhy nelehkých životů jeho obyvatel. Opět další místo, které bych moc chtěla navštívit.

Křehkost, to je slovo, které mě po dočtení napadá, tato kniha je o křehkosti, a kolem toho se točí vztahy, tajemství a smutky minulosti, naděje, realita, přátelství. I ta drsná Aljaška je nakonec křehká, sebesilnější vrstva ledu nakonec odtaje a poslední vrstvička křupne... I když jsou tu hodnocení vcelku kladná, mnoho komentářů si stěžuje, že je těžké knihu zařadit, uvěřit, někdo je rád, že je pohádková, někomu to vadí. Mě osobně právě tím uchvátila, po prvních chvilkách, kdy se člověk snaží škatulkovat, jsem si prostě řekla, nesnaž se, a přijala jsem příběh, jak běží a vůbec jsem se nenechala odvádět od textu. A byla jsem stále s nimi, s Mabel, Esther, Fainou, vločkou, vodou, čím jsem chtěla, bez soudu, bez snahy pochopit, jen jsem přijímala. Je to dojemná kniha, ale nemyslím si, že by byla smutná, možná trochu snová, poklidná, byť se v příběhu setkáme i s dramatickými scénami. Budu se k ní ráda vracet.