Dary se přece nevracejí

Velký respekt a úcta k autorce knihy, náhradní mámě a neskutečně odvážné bojovnici nejen za napsání této knihy, ale hlavně za to, co pro ty dvě ztracené duše dokázala udělat, a že je i přes všechna trápení, problémy a starosti dokázala zahrnout takovou spoustou lásky. Jsem si jistá, že v dnešní době, kdy partnerství i manželství leckdy krachují na naprostých banalitách, kdy si lidé zvykli jít cestou nejmenšího odporu a potíže neřešit, nýbrž obcházet, tohle dokáže opravdu jen málokdo. Oceňuji mimořádnou upřímnost autorky při psaní této knihy. Zcela otevřeně popisuje své chyby a přehmaty, kterých se (z neznalosti, v dobrém úmyslu) dopouštěla; situace, kdy se citová a psychická deprivace obou děvčat projevila naplno a soužití tak představovalo spíše horor; ale i chvíle naplněné vzájemnou láskou. Tahle kniha by měla patřit mezi základní literaturu pro všechny, kdož uvažují o pěstounství či osvojení dětí, ale pro svou čtivost, pravdivost a lidskost může oslovit v podstatě každého přemýšlejícího jedince, ať už s dětmi či bez nich. Určitě si nenechám ujít i pokračování příběhu této odvážné rodiny. "Hledání cesty. Bylo by hezké říct, že jsem si holky rázem zamilovala a hned jsem cítila to, co člověk cítí ke svým dětem... Sama jsem si to po určitou dobu namlouvala... Ale nebyla to pravda." "Ale i když jsou krize a holky mají nějakou nepochopitelnou regresi, a nejlépe obě najednou a já nevím, co dřív, a mám pocit, že se nic nedaří - nakonec si vždycky uvědomím, že bych stejně neměnila... Všechny ty stresy a zmatky a práci navíc a práci, která často vypadá zbytečná... to všechno bych nevyměnila za svůj předešlý klid a finanční dostatek v prázdném bytě." "Spousta lidí se možná ptá: "Stojí to za to?" Ano, stojí to opravdu za to? Stojí všechny ty investované city a práce a zklamání a ztracené iluze za to, když výsledek je více než nejistý? (...) Láska přece není o výsledcích. (...) Jsme rodina - možná atypická, možná problémová, ale taková, ve které není nouze o lásku. A to je to, na čem skutečně záleží..."

Velký respekt a úcta k autorce knihy, náhradní mámě a neskutečně odvážné bojovnici nejen za napsání této knihy, ale hlavně za to, co pro ty dvě ztracené duše dokázala udělat, a že je i přes všechna trápení, problémy a starosti dokázala zahrnout takovou spoustou lásky. Jsem si jistá, že v dnešní době, kdy partnerství i manželství leckdy krachují na naprostých banalitách, kdy si lidé zvykli jít cestou nejmenšího odporu a potíže neřešit, nýbrž obcházet, tohle dokáže opravdu jen málokdo. Oceňuji mimořádnou upřímnost autorky při psaní této knihy. Zcela otevřeně popisuje své chyby a přehmaty, kterých se (z neznalosti, v dobrém úmyslu) dopouštěla; situace, kdy se citová a psychická deprivace obou děvčat projevila naplno a soužití tak představovalo spíše horor; ale i chvíle naplněné vzájemnou láskou. Tahle kniha by měla patřit mezi základní literaturu pro všechny, kdož uvažují o pěstounství či osvojení dětí, ale pro svou čtivost, pravdivost a lidskost může oslovit v podstatě každého přemýšlejícího jedince, ať už s dětmi či bez nich. Určitě si nenechám ujít i pokračování příběhu této odvážné rodiny. "Hledání cesty. Bylo by hezké říct, že jsem si holky rázem zamilovala a hned jsem cítila to, co člověk cítí ke svým dětem... Sama jsem si to po určitou dobu namlouvala... Ale nebyla to pravda." "Ale i když jsou krize a holky mají nějakou nepochopitelnou regresi, a nejlépe obě najednou a já nevím, co dřív, a mám pocit, že se nic nedaří - nakonec si vždycky uvědomím, že bych stejně neměnila... Všechny ty stresy a zmatky a práci navíc a práci, která často vypadá zbytečná... to všechno bych nevyměnila za svůj předešlý klid a finanční dostatek v prázdném bytě." "Spousta lidí se možná ptá: "Stojí to za to?" Ano, stojí to opravdu za to? Stojí všechny ty investované city a práce a zklamání a ztracené iluze za to, když výsledek je více než nejistý? (...) Láska přece není o výsledcích. (...) Jsme rodina - možná atypická, možná problémová, ale taková, ve které není nouze o lásku. A to je to, na čem skutečně záleží..."

Citově a morálně velmi působivé. Žena, která zvolila jinou cestu než tu diktovanou pudy (ve smyslu „poslat svoje geny dál“) i blízkými lidmi (ve smyslu „a co normální život? kariéra? manželství?), si získala mou uctivou pozornost i obdiv a probudila ve mně uvažování nad dvěma otázkami. 1. Opravdu by se nedalo prokazatelné zanedbávání či zneužívání dětí právně podchytit tak, aby se našel zlatý střed mezi bezmocí našich institucí a extrémem typu Barnevernet? Odpověď na to není na mně. 2. Měla bych na to? Tahle otázka mě donutila znovu si pro sebe definovat cíl mateřství: hlavní pro mě bylo, aby z mých dětí vyrostli dobří lidé, spokojení, schopní projevovat kladné city. Kdybych měla tedy vychovávat děti s tak pevně zakotvenými návyky, jež by neustále viklaly mou představou o dobrém a spokojeném člověku, při vědomí limitu své psychické síly, musím bohužel odpovědět, že ne, neměla bych na to. Autorka ve mně probudila svým životním rozhodnutím hlubokou sebereflexi; nepamatuji, kdy naposled se mi to u nějaké knížky stalo.