Ve stínu neviditelných draků

publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku: samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla

Kniha Ve stínu neviditelných draků je velmi osobní a silné vyprávění o dětství, které na první pohled působí obyčejně, ale ve skutečnosti je plné napětí, nejistoty a vnitřního boje. Navenek jde o normální rodinu – vzdělaní rodiče, dvě děti a život odpovídající době totality. Jenže pohled malé holčičky, která příběh vypráví, odhaluje úplně jinou realitu. Autorka čtenáři nabízí perspektivu dítěte, které se své matce nedokáže nikdy zavděčit. Matčiny nevyzpytatelné nálady, manipulace a často i necitlivé chování postupně ničí dětskou sebedůvěru a vytvářejí v dítěti pocit osamění a ohrožení. Právě tento kontrast mezi „normální“ rodinou zvenku a bolestivou realitou uvnitř je jedním z nejsilnějších prvků celé knihy. Zároveň je ale kniha i svědectvím o době, ve které autorka vyrůstala. Je pravděpodobné, že podobný styl výchovy tehdy nebyl ničím výjimečným. Mnozí rodiče neuměli vychovávat jinak – často vycházeli z vlastních zkušeností a věřili, že takto dělají pro své děti to nejlepší. V poslední době vzniká mnoho knih, které se k podobným tématům vracejí a vycházejí z osobních vzpomínek autorů na jejich dětství. Čtení tak nutí k zamyšlení nad tím, jak moc nás výchova formuje. Někoho může podobné dětství poznamenat a zranit, jiného paradoxně posílit. Naše generace se možná právě díky tomu naučila vydržet, bojovat a příliš si nestěžovat. Tehdy to zkrátka bylo v mnoha rodinách považováno za normální – jen u každého v trochu jiné podobě. Kniha proto není jen příběhem jedné rodiny. Je také připomínkou toho, jak se postupně mění společnost i přístup k dětem. Dnešní výchova je často citlivější a otevřenější, což je pravděpodobně krok správným směrem. Ve stínu neviditelných draků je silná, místy bolestná, ale velmi upřímná výpověď o dětství, které nebylo ideální, a o tom, že i z těžkých zkušeností může člověk v dospělosti najít vlastní cestu. Samozřejmě jsem četla i dvě předchozí knihy autorky, takže mi neunikly žádné souvislosti.