Ve stínu neviditelných draků

publikace zjevně poskytuje autorce i jejím čtenářkám příležitost pro sebereflexi a má tedy nějakou terapeutickou hodnotu, rád bych však doplnil i stinnou stránku: samotný autobiografický příběh (ne, není to román, není to vůbec umění, ale to je teď jedno) píše Janáková ve třetí osobě, dojímajíc se nad nehezky prožitým dětstvím s toxickou matkou, nejde o týrání, spíš o trápení, ale ani z něho se pisatelka dodnes nevzpamatovala, budiž, mne spíš vyděsily texty v knize následující, různého žánru a funkce, kde už Janáková promlouvá v první osobě a které chápu jako nefikční, řekněme subjektivně faktografické - z nich vyplývá, že Janáková do svých cca 50 let věku podstoupila desítky neúspěšných psychoterapií (většina z nich byla/je alternativní léčitelství) a že se rozhodla své vnitřní zranění kompenzovat pěstounstvím: osvojila si tedy postupně tři dívky, každou s jiným hendikepem (zdravotním, psychickým, výchovným), které ovšem postupně přestává zvládat (zvlášť když jedna napadá druhou a terorizuje třetí atd.), divím se, že jí vůbec byly svěřeny a považuji to za nezodpovědné - bohužel cesta dobrých skutků často vede do pekla

Kniha ťala do živého, dokonce více, než bych byla dříve ochotná uvědomit si, natož otevřeně připustit. Otevřelo mi to spoustu dveří, do nichž bude třeba časem nakouknout...