Cyklistka

Tohle se nečetlo úplně lehce, ale osud poslední baronky v Čechách mě nesmírně, nejen knižně, obohatil. Ano, je to cca od půle knihy dosti ponuré čtení, ale určitě ne osobností hlavní hrdinky, ta svítila, přes absurdnost doby , jasně a odhodlaně. A já zase vyhledávala další informace, je to pro mě opravdu velmi obohacující, setkávat se s reálnými příběhy těchto výjimečných žen, jejichž, často těžký osud, vás může v lecčem inspirovat. Minimálně v tom, že lusknutím prstů může být opravdu hůř než si dovedeme představit. Osud Blanky a Kristiána, kteří se provinili pouze tím, do jakého prostředí se narodili, jejich nezdolnost a síla ducha je velmi inspirující. A ač ten dramatický příběh byla drsná realita jednoho životního osudu, nelituji, že jsem po knize sáhla v období Vánoc, spíše naopak. Silných příběhů není nikdy dost, tento se mi dostal pod kůži a já objevila další českou autorku, jejiž tvorbu znovu vyhledám. Píše skvěle.

Velmi čtivé a mimořádně smutné. Jak euforicky příběh baronesy (trvalé noblesse oblige) začínal, na kole, s větrem o závod, bez špetky strachu, s cílem poznat svět, přírodu, samu sebe, nespoutaně, tak se už od prvních stran prolíná doba konce jejího života, stáří, osamělost, beznaděj, smutek. Osobní tragédie, nevyhnutelně související s dějinným vývojem. "Listuji novinami z loňského roku...Nevadí mi číst staré věci. Proč taky? Kdysi se odehrály. Kdysi se vtěsnaly do přítomného okamžiku." Je potřeba připomínat, že s koncem války - zejména u nás - neskončily hrůzy (možná i proto, že se nás válka tolik nedotkla jako jinde?). Nahradily je hrůzy jiné, horší, které se netýkaly jen dějinného odporného uspořádání, ale většiny lidí - a to ti lhostejní držící se stranou byli vlastně ještě ti lepší. Lůza, která si usmyslela, že je stejně dobrá jako ti, co uměli, a proto měli, jim to dle svého pěkně spočítala - sebrala jim vše, ponížila je, mstila se ještě dlouho i na dalších pokoleních, a to se nikdy nenapravilo a už nenapraví... A tihle lidé nikdy neprozřeli, naopak, ještě se utvrdili ve svém konání a naučili to zase další svá pokolení. Socialismus tedy vskutku dokázal zachovat svou ohavnou ďábelskou tvář - nikdy se to nezlepší, pokud je to zakořeněno v samotných lidech.