Čtvrť za Horizontem Evropa

Nebylo to špatné čtení, italská novelka s obyčejným „hrdinou naší doby“ – běžný život běžného stárnoucího osamělého muže. Zprvu jsem se děsila těch reminiscencí na maminku, ale potom, když se přidaly i vzpomínky na otce, jsem se uklidnila. Zajímavé historické vsuvky a poznámky, paráda. (Pro mě asi nezajímavější byla pověst o Medúze, resp. její osudy před dobou, kdy posloužila Perseovi jako zbraň – o tom jsem slyšela poprvé.) Co mě ovšem vytáčelo od začátku až do konce knihy, to byla jednak špatná čeština („panoval čirý ruch, nezabýval se jimy, počkal na ní před hotelem“) a potom ta zkomolená jména italských panovníků, umělců a hlavně mytologických postav. Era, Artemido; mladá dívka, bohyně ročních období Hóry, Cosim, Buenarotti – to už nelze přičítat tiskařskému šotkovi. Věřím, že v italštině se některá jména píší jinak, ale mladá dívka ani Michelangelovo příjmení se takto obhájit nedá. Já, odchovanec Petiškových Starých řeckých bájí či Zamarovského slovníku (Bohové a hrdinové . . .), jsem se při četbě ošívala, jako by mě zlobily blechy. Název knihy jsem pochopila až na konci, a přestože právě ten podivný, neočekávaný konec mě možná trochu zklamal, přesto zvedám palec a doporučuju – mimo jiné i kvůli tomu názvu a jeho zabudování do příběhu. „Nedávno jsem se v deštivém podvečeru vracel domů a přitom jsem si všiml zvláštního proměnlivého efektu nové budovy. Zvedl jsem hlavu a jako bych ten obří dům, podobající se ohromné výletní lodi značky MSC, neviděl. Splynul s šedým nebem. Bylo to úžasné. Uvědomil jsem si, že se vzhled stavby mění s každou, byť sebemenší, změnou nebe. V ten moment jsem si stavbu oblíbil. Každý večer, když přecházím most vedoucí od vlaku, jež spojuje centrum s periférií a periférii s centrem, s obdivem si ji prohlížím. Miluji ten efekt, který může způsobit jenom sklo nastavené nebi a volný prostor před ním. Je jako chameleon. Přestože se jedná o obrovské neživé monstrum, nabízí mi důvod se na něco těšit a já nabídku přijímám. Kdoví, jaké večerní představení nám dnes připraví, až se budu vracet z práce domů . . .“

Jsou knihy, které sázejí na obrovskou výpravu, patos, závažná témata a nekončící psychologické orgie. Pak jsou knihy, které prostě jsou. Vypráví příběh části jednoho života a vy s nimi proplujete kousek života svého s pohledem upřeným do duše někoho dalšího. Takový je Federico a jeho příběh. Stárnoucí mládenec, který se po smrti své maminky vyrovnává s novou životní realitou, která však trvá již dlouho na to, aby jí byl stále šokován. Přesto stále je. Federico totiž žije v Římě a je Ital. Horkokrevný, plný touhy, citu a poslední léta podivně zakonzervován ve svých stereotypech. Každý den do práce z práce do korporátu. Každý den utéct před hyperaktivní nadřízenou. Každý den na sociální síti studující cizí životy, snad zajímavější než ten jeho. Pomalá rezignace na každou větší změnu jej sice uklidňuje, zároveň také ubíjí. Tohle přece není ten život, o jakém snil jako mladík s křídly nachystanými k rozletu. Kdy přesně si je nechal zplihnout a zakrnět? Pak však jednoho dne zazvoní telefon a nic už nebude nikdy jako předtím. Federico si však není jistý, zda si to tak skutečně přeje. Není si však poslední roky jistý vůbec ničím. Vyprávění Federica o svém životě v jednom bytovém domě v Římě se může zdát banální. Kdosi dokonce může namítnout, že to přece prožívá většina lidí i tady, proč bych si měla číst o tom samém, ještě v Římě? Protože je to příjemně známé, a tak jako každý život sám, úplně odlišné. Federico postupně zjišťuje, že vyjeté koleje jsou sice fajn, ale jet v nich příliš dlouho hrozí jistým karambolem, pokud by se z nich snažil třeba vymanit. Podvědomě se tomu vyhýbá, ale když dostane příležitost, skočí po ní. Chce, už nemůže dál. Potřebuje se nadechnout čerstvého vzduchu. Konečně. Zase. O to je nám více blízký. Dokážeme se do něj vžít, vidět skrze něj svůj vlastní příběh. Každý banální. Každý závažný. Každý jedinečný. Autorka žije už mnoho lez v Itálii, původem Češka se přestěhovala do Říma a psala nejprve literaturu určenou v první řadě dětem. Toto je první dílo výhradně pro dospělé, nejlépe ty, kteří za sebou už mají nějakou tu životní zkušenost a zklamaní a dokáží tak Federica lépe chápat a nesoudit. Není za co. Nejpřísnějším soudcem je Federico sám sobě. I tak je v úvodu cítit lehké zakolísání, než se autorka do děje zakousla a rozeběhla se s příběhem kupředu s důkazem, že tvorba pro dospělé jí není také cizí a na tomto poli, byť neoraném, dokáže dát život zajímavému příběhu. V knize nalezne čtenář také něco navíc, dějem se příjemně prolínají historické zajímavosti a i když má kniha do průvodce po vybraných lokacích kolem Říma i v něm samém hodně daleko, tyto střípky zajímavostí dodávaly příběhu příjemný šmrnc. Čtvrť za Horizontem Evropa má už název jinotajný, a i když děj je o něco příjemně přímočařejší, není plytký. Závěr příběhu dává napovědět možnosti dalšího pokračování a za sebe mohu říct, že bych si Federicem opět nechala mnohé věci vysvětlit, ukázat a povyprávět, i přes jeho bručení a občasnou nespokojenost. Jaké však v sobě nosíme všichni. Samotné obrazy z Říma mimo turistické destinace překvapí a zaujmou svou obyčejností. Popsané scény z velkého nádrží vcelku vystihují situaci i kolem větších, někdy i menších, nádraží i v naší vlasti. A mnohdy zoufalé výjevy jsou kořeněny ironií a humorem. Jedná se sice o dílo přibližující se existencionálnímu tématu, přitom však dokáže být příjemně povědomé každému, kdo se vydá do ulic Říma i jiných měst dnešních dnů a stejně jako Federico se nebude bát hledat chybějící díly do skládačky vlastního života. Jen udělat ten první krok a najít.