Čtvrť za Horizontem Evropa

Kniha Čtvrť za Horizontem Evropa autorky Martiny D. Moriscoové sleduje výseč života Federica, Itala ve středním věku, který žije v Římě svůj život, o kterém už ani nepřemýšlí, jestli má smysl. Ze dne na den putuje vlakem do svého zaměstnání, cesty vlakem tráví na sociálních sítích sledováním jiných životů a netuší, proč se má další den probudit. Když v tom jednoho dne zazvoní jeho telefon a hlas a druhé straně spustí něco, co by už nečekal. Krátký příběh protkaný humorem, nejistotou, nadějí i reáliemi současného Říma chytí nejenom za srdce. Federico je možná bručoun a možná už ztratil snahu, ale právě v tom se pozná v nějaké životní etapě každý z nás. Při čtení s ním budete chvílemi zevlovat, chvílemi se jen tak koukat a náhle zjistíte, že sedíte ve středu všeho dění a nesmírně mu fandíte, aby všechno dobře dopadlo. Až do samého závěru budete chytat každý paprsek slunce na Horizontu Evropa a posílat jej každému, kdo si taky zaslouží naději. Neskutečně silný příběh, který se zdá zprvu banální, ale je naprosto zásadní. Jako většina momentů, kterými začínají ty nejdůležitější věci v životě.

Nebylo to špatné čtení, italská novelka s obyčejným „hrdinou naší doby“ – běžný život běžného stárnoucího osamělého muže. Zprvu jsem se děsila těch reminiscencí na maminku, ale potom, když se přidaly i vzpomínky na otce, jsem se uklidnila. Zajímavé historické vsuvky a poznámky, paráda. (Pro mě asi nezajímavější byla pověst o Medúze, resp. její osudy před dobou, kdy posloužila Perseovi jako zbraň – o tom jsem slyšela poprvé.) Co mě ovšem vytáčelo od začátku až do konce knihy, to byla jednak špatná čeština („panoval čirý ruch, nezabýval se jimy, počkal na ní před hotelem“) a potom ta zkomolená jména italských panovníků, umělců a hlavně mytologických postav. Era, Artemido; mladá dívka, bohyně ročních období Hóry, Cosim, Buenarotti – to už nelze přičítat tiskařskému šotkovi. Věřím, že v italštině se některá jména píší jinak, ale mladá dívka ani Michelangelovo příjmení se takto obhájit nedá. Já, odchovanec Petiškových Starých řeckých bájí či Zamarovského slovníku (Bohové a hrdinové . . .), jsem se při četbě ošívala, jako by mě zlobily blechy. Název knihy jsem pochopila až na konci, a přestože právě ten podivný, neočekávaný konec mě možná trochu zklamal, přesto zvedám palec a doporučuju – mimo jiné i kvůli tomu názvu a jeho zabudování do příběhu. „Nedávno jsem se v deštivém podvečeru vracel domů a přitom jsem si všiml zvláštního proměnlivého efektu nové budovy. Zvedl jsem hlavu a jako bych ten obří dům, podobající se ohromné výletní lodi značky MSC, neviděl. Splynul s šedým nebem. Bylo to úžasné. Uvědomil jsem si, že se vzhled stavby mění s každou, byť sebemenší, změnou nebe. V ten moment jsem si stavbu oblíbil. Každý večer, když přecházím most vedoucí od vlaku, jež spojuje centrum s periférií a periférii s centrem, s obdivem si ji prohlížím. Miluji ten efekt, který může způsobit jenom sklo nastavené nebi a volný prostor před ním. Je jako chameleon. Přestože se jedná o obrovské neživé monstrum, nabízí mi důvod se na něco těšit a já nabídku přijímám. Kdoví, jaké večerní představení nám dnes připraví, až se budu vracet z práce domů . . .“