Co jsem nezapomněl

Cestou z Kodaně jsem přečetl půlku a za tři dny dočetl zbytek vzpomínkový knihy Jana Buriana. Soustředí se v ní na svých prvních 40 let života, takže je to čtení o trpké a komplikované době, která ale pro písničkáře burianova stylu a nátury ani po té revoluci nepřinese nový příliv posluchačů, čímž ale já ani on netvrdíme, že by to za komunistů bylo lepší, to dá rozum. Burian je skvělej v tom, jak věcně, kriticky, upřímně a nezkresleně (i když titul knihy “Co jsem nezapomněl” vlastně říká, že je to subjektivní pohled tak, jak si to autor pamatuje) ty mizerný roky popisuje. Jak neláme hůl, nikoho si neidealizuje, ani sebe a prostě poctivě popisuje co se dělo, kdo se nechal zlomit a kdo ne, kdo ho bavil a překvapil a kdo ho nebavil. A to vše s jiskrou, schopností vypointovat situaci, napsat čtivou a fakticky správnou zkratku. Celá kniha je protkaná úryvky z denníků, které si autor píše, ukázkama písňových textů a básní nejen burianových, výňatky z recenzí. Celou tu náladu 80. a začátku 90. let, tedy dobu, kterou jsem jako ročník 76 aspoň nějak zažil a vnímal jsem si rád připomněl a doplnil souvislosti a pohledy z jiných stran. A fakt moc mne to bavilo. A protože je Burian moudrej fejetonista a ještě k tomu slušnej člověk, je pořád o čem přemejšlet a porovnávat socialistické paralely s rokem 2021. Lidé pořád jedou v podobných vzorcích a stále je na co navazovat a z čeho se poučit. Navíc je dobrý si uvědomit, že ty příhody a situace, co dnes vypadají absurdně a tragikomicky potřebovaly ve své době taky odvahu a rovnou páteř. Poslední 4 dny díky této knize poslouchám staré desky Buriana, Skoumala, Vodňanskýho a Hutky a asi v týhle partě ještě nějakou dobu zůstanu. Je radost se k tomu vracet. A i když je titul knihy minimálně v jednom místě zavádějící (Burian tu píše o schůzce s Olgou Sommerovou, na kterou ale zcela zapomněl, že se stala), vůbec to nevadí a já se těším na to, na co Burian nezapomněl z druhé třetiny svého života a mělo by vyjít ve druhém díle.