Cizinec

Bom žorno, Vítejte v Palivově hodině dějepisu. Během Prvního světového turnaje ve vybíjené (1914-1918) se Turci dali dohromady s Vídní a jak všichni víme, turnaj prohráli a za trest po nich byly pojmenovány dvě nejhnusnější kafe na světě. No a kromě toho se ostatní národy po turnaji vypravily do Istambulu na warbnb - to je jako airbnb, ale za nocleh neplatíte. #hraoturky Tahle knížka vypráví o jednom kebabovi, kterej ve válce přišel o ruku a jelikož už tedy nemohl krájet kebab, odešel na vesnici. A vesnice v Turecku, to kámo nechceš. Představ si Ústí nad Labem, ale o trošku hezčí - a máš tušení, jak takový peklo asi vypadá. I přesto hrdina dochází do vesnice s tím, že začne nový život. Což mi přijde jako stejnej oxymorón, jako když mi v minulý práci šéf řekl "Práce je to sice těžká, ale peněz je za ni málo." No ale... S jednou rukou toho jako člověk moc nesvedete - v tenise můžete hrát jen forhend a nákup rukavic vás vždy uvrhne do těžké deprese. A tak není divu, že je hlavní hrdina všemi okolo zhnusen a nadává na cokoliv, což vede k tomu, že je na vesnici oblíbený asi jako opera nebo balet. Vykreslení negramotné, bezvýchodné a tupé turecké vilidž zvládl Jakub tak dobře, že jsem si knihu užíval jako už dlouho nic. Trochu mě ve druhé polovině zmátlo, že je v knize najednou dvakrát víc postav, ale pak mi došlo, že je sobota a jsem úplně vopilej. No ale abych vás dlouho nenapínal - náš jednoruký frajer si všimne, že jedna zdejší žena nemá knírek a tak se do ní zamiluje - co ale čert nechtěl, nepřátelská armáda je na cestě do vesnice a dřív než bys řekl pokakaltepl, místní domky jsou v plamenech, protože nepřátelská armáda se řídí mottem Tomáše Řepky - "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se ty kurvy chovaly k tobě." Depresivní drámo, které mi poválečnou náladou a kritikou národa připomnělo valby na Německo, který švihal Heinrich Böll - akorát si místo katolíků z Drážďan dosaďte do hlavní role lidi, kteří umí počítat jen do pěti brambor.

Vnímala jsem knihu spíš jako teoretickou úvahu a zčásti dokument, příběh tvoří jen pozadí. Děj je místy až příliš jednoduchý, značná část vesničanů tvoří bezejmennou nepřátelskou masu, autor fiktivního deníku neskrývaně počítá se čtenáři a obrací se k nim. Silný je v obrazech a detailech, prostředí přenáší až hmatatelně. Historické konotace sem tam problesknou, o to výraznější je závěr, kdy realita dostihne i odloučený venkov. Především ale Kadri napsal nevybíravou a přesnou kritiku elitářství intelektuálů a doklad bídy nevzdělaného venkova. Pasivní hrdina, který si často přeje, sní, považuje za důležité, aby se udělalo... ale rezignuje na činy, se po střetu se středověkou současností anatolského venkova stáhne do nevěřícné izolace a odporu (a venkované na něj reagují stejně, protože neomylně vycítí yabana, cizáka). Ze své představy o pastorální idyle brzy vystřízliví a začne přemýšlet o příčinách toho, proč se nevzdělaní sedláci, které by v Istanbulu rádi považovali za duši národa, zajímají víc o úrodu než o právo na národní sebeurčení, že nevidí rozdíl mezi řeckou armádou okupační a tureckou osvobozeneckou, že vnímají městské lidi a politiku vůbec jako ohrožení. Kadriho/Celalův závěr: Protože jsme nepovažovali za nutné dopřát jim naše vzdělání, neseznámili jsme je s našimi názory, jsme zvyklí se na ně dívat svrchu kvůli jejich tuposti, a tím je v ní utvrzujeme. Stejný údiv a povýšenost projevuje nemálo vzdělanců i dnes, ale zdaleka nerozebírají problém tak zevrubně a realisticky.