Cizinec

Bom žorno, Vítejte v Palivově hodině dějepisu. Během Prvního světového turnaje ve vybíjené (1914-1918) se Turci dali dohromady s Vídní a jak všichni víme, turnaj prohráli a za trest po nich byly pojmenovány dvě nejhnusnější kafe na světě. No a kromě toho se ostatní národy po turnaji vypravily do Istambulu na warbnb - to je jako airbnb, ale za nocleh neplatíte. #hraoturky Tahle knížka vypráví o jednom kebabovi, kterej ve válce přišel o ruku a jelikož už tedy nemohl krájet kebab, odešel na vesnici. A vesnice v Turecku, to kámo nechceš. Představ si Ústí nad Labem, ale o trošku hezčí - a máš tušení, jak takový peklo asi vypadá. I přesto hrdina dochází do vesnice s tím, že začne nový život. Což mi přijde jako stejnej oxymorón, jako když mi v minulý práci šéf řekl "Práce je to sice těžká, ale peněz je za ni málo." No ale... S jednou rukou toho jako člověk moc nesvedete - v tenise můžete hrát jen forhend a nákup rukavic vás vždy uvrhne do těžké deprese. A tak není divu, že je hlavní hrdina všemi okolo zhnusen a nadává na cokoliv, což vede k tomu, že je na vesnici oblíbený asi jako opera nebo balet. Vykreslení negramotné, bezvýchodné a tupé turecké vilidž zvládl Jakub tak dobře, že jsem si knihu užíval jako už dlouho nic. Trochu mě ve druhé polovině zmátlo, že je v knize najednou dvakrát víc postav, ale pak mi došlo, že je sobota a jsem úplně vopilej. No ale abych vás dlouho nenapínal - náš jednoruký frajer si všimne, že jedna zdejší žena nemá knírek a tak se do ní zamiluje - co ale čert nechtěl, nepřátelská armáda je na cestě do vesnice a dřív než bys řekl pokakaltepl, místní domky jsou v plamenech, protože nepřátelská armáda se řídí mottem Tomáše Řepky - "Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se ty kurvy chovaly k tobě." Depresivní drámo, které mi poválečnou náladou a kritikou národa připomnělo valby na Německo, který švihal Heinrich Böll - akorát si místo katolíků z Drážďan dosaďte do hlavní role lidi, kteří umí počítat jen do pěti brambor.

Tak jsem se schválně hecla a vyhrabala staré poznámky z hodin Moderní turecké literatury. A je to vážně už neskutečných deset let, kdy jsem o tomhle románu slyšela poprvé - a na celou dekádu taky naposledy. V prvé řadě je zapotřebí pochválit Host za to, že vydává knihy, které nejsou v prvním plánu líbivé a možná ani přístupné, ale jsou pro poznání daného literárního kánonu nesmírně důležité. Takže díky. Román Yakupa Kadriho sklidil po svém vydání v roce 1932 nesmírnou vlnu kritiky a autora musel režim na pár dalších let uklidit na amabasadorské posty. Dovolil si totiž kritizovat idealizovaný a intelektuály té doby vyzdvihovaný turecký venkov, místo, kde měli žít ti praví Turci, ti skuteční Turci, čistí, upřímní, krásní, jenže... Jenže realita byla přesně taková, jakou byste čekali: žili tam nevzdělaní vesničané, jejich život byl úmorný a ubíjející, ideály je zajímaly podstatně méně, než co dají dětem (a sobě do pusy) a nějaký Mustafa Kemal jim mohl tak akorát políbit záda, protože se u nich na rozdíl od místního svatého muže nikdy neobjevil, natož aby jim dával šikovné a cenné rady. Hlavní hrdina, Ahmet Celal, důstojník a válečný invalida (první světová válka ho připravila o ruku) přichází žít stranou od ruchu Istanbulu a jako správný, z renty žijící synáček z bohaté rodiny dostane parádně mokrým hadrem přes hubu - vesnice, kterou nachází, je úplně jiná, než jak si ji idealizoval, lidé jsou jiní, všechno je jiné. Jeho myšlenky nikoho nezajímají - on nechápe vesničany a oni nechápou jeho. Je pro ně yaban - cizinec, ale taky cizák. Jak sám podotýká, má toho víc společného s Londýňanem nebo Pařížanem, než s těmihle vesničany, kteří sice mluví jeho jazykem, ale ani zbla mu nerozumí. Všechny rozdíly se ale nevyhnutelně stírají, když se na scéně objeví společný nepřítel... Cizinec je i po téměř sto letech čtivý, poutavý a zábavný román s vyvrcholením, ze kterého mrazí. Na rozdíl od rychlokvašných, populárních titulů má navíc dost velkou šanci, že si ho někdo přečte i za dalších sto. A je skvělé, že ho máme konečně i v češtině.