Červi v hlavě

Čtyři autoři přispěli po třech povídkách. Jejich rozsah je příjemný, jednohubkový. Každá z povídek má svou atmosféru a mnohdy nečekanou pointu. Ne že by tam občas nebyla nějaká brutalitka nebo nechuťárna, ale decentní, rozhodující pro mě je houstnoucí očekávání něčeho tajemného, nebezpečného, že nebude vždycky happy end jsem si už zvykla. Tak jen doufám, že budu klidně spát... :-)

Poznámka: Původní komentář byl odstraněn. Silnice se stáčela téměř do pravého úhlu a Jirka podřadil, aby se automobil do prudkého kopce vůbec vyškrábal. „Měli jsme jet mým, tahle plečka je dýchavičná jak rozkopnutá pýchavka,“ ozvala se Kristýna ze zadního sedadla. „Tak proč jsme nejeli?“ odsekl Jirka a pustil stěrače, protože čelní sklo zaplivaly špinavé šplíchance od náklaďáku, který je předjížděl. „Blbec! Nic tam nevidí a sere se před nás!“ Chvíli bylo ticho. Auto se přehouplo přes horizont a silnice vedla v mírných obloucích napůl vykáceným lesem. „Kolik ještě?“ zeptala se Jarka, která seděla vedle Kristýny, oči přikované k displeji mobilního telefonu. „Asi dvacet,“ odpověděla Karin, která seděla na sedačce spolujezdce, aniž uhnula pohledem ze výhledu před sebou. „Stejně mi pořád vrtá hlavou, jak na to přišel?“ ozvala se Kristýna. „Přece jsme se snažili do těch povídek dát aspoň kousek ze sebe...“ „Já myslím, že je to náhoda. Nikdo jinej si toho nevšiml,“ řekl Jirka. „Prostě jen tak plácnul a trefil se.“ „Taky mu plácnu, jestli ten komentář nedá do pryč!“ štěkla Jarka a dál ťukala prstem do displeje. „Snad ho tolik lidí ještě nečetlo, když je tam od včerejška,“ řekla Karin. „Však mi ho přesvědčíme!“ zasmála se Kristýna a pohladila rukojeť baseballové pálky, kterou držela mezi koleny. Jirka si povzdychl. „Musíte mi, holky, něco slíbit. Už žádná společná práce pod různými jmény. Příště bude psát každý sám. Nechci nic podobnýho znova riskovat.“ Automobil se rozjel z mírného kopce a zmizel mezi prvními domy neznámé vesnice...