Poprvé jsem Černou skříňku četla někdy ve vyšších -nácti a líbila se mi. Ilana mi přišla sice celá nějaká divná a nepochopitelná, Alek vlastně taky, ale Boazově snaze žít v lásce a míru se vším jsem fandila a strašně mě to oslovovalo. Konec jsem si pamatovala přesně i po víc než 10 letech, zato politické problémy mi vyšuměly z hlavy. No, zřejmě je ta kniha tak dobrá, že se může líbit i čtenáři, který si z ní vybere asi polovinu obsahu. Protože teď jsem četla knihu, kde se v síti o čtyřech rozích kutálejí jako míčky otázky vztahové, politické, sociologické, náboženské... Někdy rychle a přímo do protějšího rohu, někdy se točí kolem dokola a skončí tam, kde začaly. Epistolární forma je náročná na vyvažování přirozenosti a množství informací, které čtenář potřebuje - pisatel dopisu nepotřebuje vysvětlovat, co se stalo, když se s adresátem viděli naživo, ale čtenář to vědět chce. Oz vysvětluje rozhodně víc, než je uvěřitelné, což mi pořád připomínalo, že čtu fikci. Škoda toho, protože jinak jsou všichni zúčastnění zajímaví, a jakkoliv zastupují typy izraelské společnosti, i svérázní a životní. Racionální popření náboženství se potkává s náboženským sionismem, zvelebování stávající země s rozšiřováním hranic na základě "krve a půdy", vypjatá citovost s chladným rozumem. Největší Ozova devíza je v tom, že čtenář ochotný přemýšlet, ať má jakékoliv názory, se nemůže snadno vymezit proti žádnému postoji. Je zřejmé, co je blízké autorovi samému, ale o to usilovněji ukazuje klady těch druhých. Nacionalista Michel nikomu neubližuje, ba naopak. Intelektuál a pacifista Alek je úžasná hlava, ale historii rozhodně nemá bez poskvrny a vyjít se s ním nedá. Hysterická Ilana má talent zničit každý vztah, do kterého vstoupí, ale nakonec je jediná milosrdná samaritánka. Sympatie se proměňují sem tam, intelektuální potěšení zůstává (zvlášť mě nadchly Alekovy poznámky, ač tuším autorovu sebeironii - napište pár dobrých vět, za kterými si stojíte, řekněte, že jsou to úryvky z obsáhlého díla, a můžete si napsat oslavné recenze jménem všech světových deníků - mimochodem, citáty recenzí taky stojí za přečtení). Nějak se mi z komentáře vytratila vztahová rovina. Při tomto čtení to pro mě byla ta nejméně zajímavá, ale třeba časem...

Písanie mojich pocitov o knihe trvalo rovnako dlho ako čítanie. Nekonečne dlho