Další dobrodružství Cherie Priestové začíná v Richmondu ve Virginii v místní Robertsonově nemocnici, kde pracuje sestra Vinita „Mercy“ Lynchová. Ta se po smrti svého manžela vydává napříč kontinentem, aby našla svého ztraceného otce, přičemž do cesty jí vstoupí obludný obrněný stroj - lokomotiva Bitevník. Priestová se vrací k rozsáhlejší románové formě a po Clementinovské mezihře navazuje nit k událostem ve zdí obehnaném Seattlu, tak jak je představil Zemětřas. Toto napojení je nicméně poměrně volné a objevuje se až v závěru knihy. Mezitím máme co do činění s road movie, která osciluje od bezbřehé nudy a rádoby intelektuálního tlachání až po monstrózní vlakovou bitvu, hodnou obdivu a potlesku na otevřené scéně. Priestová si k oněm pěti minutám slávy v průsmyku Provo chystá materiál a osoby po celou délku knihy, čímž malinko utlumí dopad všech ostatních událostí a sdělení. Bezpochyby riskantní hra, tentokráte autorce vyšla, neboť souboj Bitevníku se Shenandoah skutečně dá zapomenout na všechno to strádání z úvodní půle. Bude to ale stačit i příště?

Opět jsem se nerada přiklonila ke čtvrté hvězdě, protože 3 hvězdičky by byly málo, ale že bych byla nějak odvařená, to se taky zrovna říct nedá.. V první polovině svazku jsem se slušně nudila, nicméně od nástupu do vlaku to začalo být konečně zajímavé a pak už jsem byla až do konce příjemně zvědavá na další vývoj. Oproti předchozím dílům se zde nesetkáme s dvojí dějovou linkou, takže celý příběh se točí jen a jen kolem Mercy, což bylo pravděpodobně zdrojem prvotního nezájmu, ale pak se to autorce nějak záhadně povedlo napravit. Dalším důvodem k mé nespokojenosti bude to, že při čtení tohoto třetího dílu mi konečně naplno došlo, že v této sérii figuruje feministická politika upřednostňující primárně ženské hlavní postavy, s čímž jsem se také v rámci stejné knihy nakonec i smířila, nicméně mě trochu šokovalo, k čemu jsem se to zakoupením celé série vlastně upsala. Nových postav tu bylo až na půdu, ale Priestové se nějak podařilo, že se mi nepletly, což bych ráda ocenila. Také jsem k charakteru hlavní hrdinky pocítila něco jako sympatie, čemuž se v prvních dílech dalo velmi snadno vyhnout, asi jsem nedávala pozor. Pokud jde o mé předchozí stížnosti na překlad, kdy v prvním díle neseděla velká spousta písmen a ve druhém zas chyběly uvozovky, tak ve třetím se krásně snoubily oba dva nedostatky, moje OCD plakalo a nadávalo. Já tohle do celkového hodnocení zas až tolik netahám, ale začíná mě to trochu prudit. Abych to shrnula, půlka knihy se vlekla a nic moc poutavého se nedělo, na druhou stranu jsem věděla, že je na co se těšit, a napsané je to celkem hezky, takže jsem si postěžovala a rozdávám 4 hvězdy poloplnými hrstmi, jsem měkota, ale po přečtení jsem byla zase celkem spokojená.