Bez šance

Právě jsem dočetla nejsmutnější knihu v mém životě. Po dlouhé době jsem si zase pobrečela. Teda, je zázrak že jsem tím nevzbudila sourozence. (čteno cca do 2:30 ráno) Celé téma mě celkem zasáhlo. Asi si nedokážu představit, že bych já, reálně já, měla bojovat o svůj život už v tak nízkém věku. Nejhorší bylo rozpojování Rolanda. Nechápu proč, nesnáším ho, ale stejně! Prostě nechápu jak tuto část někdo mohl číst a nebrečet. Čím víc byl rozpojený, tím víc jsem sama umírala. Prostě v jednu chvíli jsem byla úplně prázdná. Nebo alespoň takový to byl pocit. Ráda bych si přečetla druhý díl, ale obávám se že...JO přečtu si ho! Hehe. Z hlavních postav jsem si nejvíc oblíbila Connora. Risu a Leva mám taky ráda, ale Connorovy kapitoly byly prostě nejlépe "vžitelné". Doporučuji 10/10. A možná by se dalo říct, že tuhle knihu mám fakt ráda :)

Nechápu jak to autor dělá, tolik děsivých a zároveň promyšlených budoucností, kdy lidstvo nějakým způsobem rezignuje. Myslela jsem, že to nemůže být stejně dobrá kniha jako Smrtka, ale v některých částech byla možná i trošku lepší, i když Smrtka u mě stále vede. Na této knize jde malinko poznat, že je to autorova prvotina. Rozhodně si chci v budoucnu přečíst vše co autor napíše, jeho knihy v sobě mají vždy nějaké zajímavé myšlenky a varování.