Augustin Zimmermann

Naprosto bezútěšný portrét člověka, ve kterém toho z člověka už vlastně moc nezbylo! Jazykově výborná stylizovaná próza se hodně věnuje vnějším podmínkám, ve kterých rodina Zimmermanů žije. Bez příkras ukazuje brutální pauperizaci industrializované Prahy a její dopad na životní podmínky pracujících. (A ukazuje to skvěle, drsný naturalismus popisů dělá z Karlína, Josefova a dalších pražských čtvrtí vlastně dělá svébytné postavy. Je to dost možná nejsilnější stránka celé knihy.) Až by se mohlo zdát, že je to vlastně obžaloba té doby, že namířený prst ukazuje na bídu neprivilegovaných jako důvod, proč žijí, jak žijí. Je to myslím částečně pravda: chudoba sice cti netratí, ale setrvalá obava o holé živobytí a nejistota přežívání ze dne na den dokáže způsobit zatvrzení srdce a zhrubnutí mravů. Stejně si ovšem myslím, že Augustin by byl zlý člověk v jakékoli době, že není produktem svého osudu, ale jeho osud jen zformoval způsob, jakým se jeho vnitřní démon projevoval. Vnímal jsem to takhle možná i proto, že jsem krátce před tímhle románem četl povídky Tennessee Williamse. Muži a ženy v nich také neměli na růžích ustláno, také si pod vlivem okolností zapsali lecjaký ten morální prohřešek. Ale stále v nich žilo něco dobrého, něco, o co toužili pečovat a co toužili bojovat. Augustin ne. Augustin je jako ledová kra, o kterou se všechno rozbije. Je jako ledová kra, která působí hrozivě na venek, přičemž to, co z ní vidíme je jen zlomek té masy, která se skrývá pod hladinou. Čtenářská fascinace zlem zaměřuje naši pozornost na Augustina. Ten je také postavou titulní, ale podle mě není postavou hlavní. Tou je jeho žena a vlastně celá jeho rodina – pohled na ně ukazuje, jak propojeni jsme, jak zlo jednoho z nás zasahuje do životů ostatních jako domino a vytváří řetězec krutosti, strukturu hříchu.

Tak tohle byla neskutečná depka... Čím více se příběh rozvíjí, tím hlouběji se člověk propadá. Jedna hvězdička dolů za to, že k takto depresivní knížce se holt nikdy nevrátím!