Andělí vejce

Vtipné, příjemné překvapení. Jako fakt jsem se bavila. Místy měl příběh sice vážnější tvář, ale jako posluchač audia jsem si ji tedy neudržela moc dlouho. "...i když svatá inkvizice ve vsi upálila polovinu obyvatel, sektu se nikdy nepodařilo úplně vymítit..."

Mám ráda Stančíkův jazyk, jeho úžasná souvětí a také skvělé nápady, kterými si s jazykem hraje. Když například popisuje novou zálibu hlavního hrdiny Augustina v pálení kořalky píše: „Začal nejdřív kvasit a pak destilovat všechno, co mu padlo do ruky. A tak vedle běžných destilátů vypálil také celerovici, pozvedávající mužnou sílu; kopřivovici, z níž opuchal jazyk; smržovici vonící mužským semenem; slizovitou jmelíjovici, lepící se na dno sklenice; dvojnásobně pálivou křenovici, po křenu i po lihu; ostropestřecovici, jedinou kořalku ze všech, která játrům zároveň pomáhala i škodila …….“ To je prostě ta krása češtiny, kterou pan Stančík umí používat. Základ příběhu se vlastně odehraje v průběhu 12 května 1945 a k němu je nám paralelně vyprávěn život hlavního hrdiny od narození až po tento den. Je to vyprávění o lidech, jejich zvycích, malých i velkých událostech, které probíhají na pozadí postupujících dějinných zvratů od Rakousko-Uherska přes první světovou válku, VŘSR až po květen 1945. Najdeme zde vysvětlení nesmrtelnosti Kvásku a Kořaly, obřad pečení chleba i šlapání zelí, recept na výborného králíka cibuláře, schůzky s duchem, velkou lásku, vojenskou taktiku a krásné názvosloví a jména. A jak říkala neustále Augustinova babička: „Všecko se pořád opakuje, a lidi se z toho nepoučí“. Tak si tu knížku přečtěte, ať se poučíte.