Monografie nabízí vhled do konceptů umění v německé literatuře kolem roku 1800. Ukazuje, jak na kulturní tradice osmnáctého století navazuje mladá generace romantických umělců na začátku století devatenáctého. Autorka naznačuje, že z kořenů racionalistického chápání světa povstalo idealistické nazírání prostředí, ve kterém se pohybuje umělec. Z toho je patrné, že obě perspektivy mají společný základ. Jejich prolínání v tomto přechodném období je tématem celé práce. Studie nabízí celostní pohled na problematiku postavení umělce ve společnosti. Na úvahy společensko-historického i hudebně-teoretického charakteru navazují rozbory zčásti méně známých literárních textů německých autorů Johanna Friedricha Reichardta, Wilhelma Heinricha Wackenrodera, Ludwiga Tiecka a Karla Philippa Moritze z přelomu osmnáctého a devatenáctého století.