Almara

Když máte pocit, že už všechno znáte, nic vás nepřekvapí a nenadchne, pořiďte si novou (nebo jakoukoli) Wernischovu knížku. A nadšení se dostaví. Nejen z té knížky, najednou i ze světa kolem. Zničehonic: Z kaluže svieti slnko.

Skvělá sbírka, kde mi vlastně nic nechybělo. Asi už si tedy pomalu zvykám na to, že se člověk ve Wernischových nových sbírkách vždy nedočká nových básní, nýbrž rozličně zrecyklovaných textů starších (i těch původně ne zcela vlastních), ale v Almaře to nevadilo. Její koncepce a dynamika tento z mého pohledu stále spíše neduh kompenzovala. Vždyť začíná-li vlastně nijak zvlášť skrývaným pomrknutím na Holanovy stoupence (první, ústřední citace je právě od Holana) v podobě následujícího poněkud ikonoklastického pastiše: Ptal jsem se mladé dívky Ptal jsem se mladé dívky, co je poezie To nevím, řekla, já jsem tady nová I zeptal jsem se staré děvky a děvka se jen zasmála: To by chtěl každej, tralala a končí-li následujícím brilantním textem podobného žánru a podvratného potenciálu (s konvencemi orientální poezie Wernisch v Almaře vtipně pracuje v řadě básní): Hovno Ať jste se starého Mistra dotázali na cokoliv, odpovídal jedním jediným slovem. Jeho učení již bylo tak uspořádáno a veškeré jeho myšlenky byly tak sjednoceny, že dokázal vše postihnout jedním jediným slovem. pak asi můžeme sbírce vytknout jen máloco. Zkrátka opět jeden dobrý Wernisch: bavil jsem se, opájel jazykem, pestrostí žánrů a přístupů, ale i mnohostí využitých řečí. V této souvislosti dlužno ještě pochválit stručný, leč trefný a inspirativní doslov od Jiřího Pelána.