Umřel jsem, ale už je mi líp

O umírání, které je tak absurdní, že by z něj mohla být komedie Petr Laštovka napsal příběh o rakovině, ale není smutný. Je to příběh o umírání, ale plný života. Tragikomický stand-up na papíře, který vám připomene, že humor je jediný správný způsob, jak přežít i ty nejhorší chvíle. A až se přestanete smát, možná se i přistihnete, že se na svůj vlastní život díváte trochu jinak. Ilustrovala Mia Laštovková. O autorovi: Mohl by být stand-up komikem, kdyby zrovna neležel na jipce. Táta dvou princezen, manžel rusalky, marketér, novinář, ošetřovatel zvířat, fotograf a dneska taky vypravěč příběhů o rakovině, životě, smrti a všech absurditách mezi tím. Jeho styl je tragikomický, ironický a odhodlaný vidět světlo i na těch nejtemnějších místech. Žije s neochvějnou vírou, že smích je opravdu nejlepší lék, i když občas trochu píchne u srdíčka. „Dobře vám radím, tuhle knížku nezačínejte ani číst, pokud před sebou nemáte aspoň dvě, ale ideálně čtyři hodiny času. Nebudete schopni ji odložit. Budete se smát, budete se o něj bát, bude vám s ním trapně a stokrát se v tom najdete. Protože Petr napsal knihu ve dvou rovinách, poznáte oba Petry – toho před diagnózou i po. Petr má báječný dar vyprávět ultra těžké věci s lehkostí, která mnohým dovolí prožít je s ním až do míst, kam bychom se bez ní jen těžko odvážili. Ukazuje Petrův život v nahotě nemocniční košilky na oddělení JIP, kde mu opakovaně zachraňují život, a doprovází to humorem tak surovým, že by se od něj i Ricky Gervais mohl učit. Dobré věci poznáte podle toho, že vypadají jednoduše a vy na nich nevidíte, jak obtížné byly. Nemám pochyby, že si Petr oddřel každou větu, zvlášť ty z doby, jejíž pachy ani po letech nesnese. Na její svižnosti byste to ale nepoznali. To je pro mě na Petrově knize ohromně cenné. Můžu s ním bolet, ale nenutí mě, utahuje si ze sebe i z nemoci a s výrazovou úsporností reklamního autora mě nechá nahlédnout do hloubek svých strachů, a ještě mě u toho pohlídá s nějakou legráckou, aby mi nebylo smutno moc. Kdo si zažil fatální nemoc sám nebo s blízkým, najde v knize dobře známé momenty, jako třeba ten, že ‚chemoterapie je nuda‘. Taky nám, Husákovým dětem, zmínkami několika reálií vyvolá nostalgii éry, které rozumíme jen my. Konečně něčemu. Někdo trpí uvnitř a sám, někdo o své bolesti s ostatními potřebuje mluvit. Ještěže je Petr Laštovka ten druhý typ. Jak píše, jeho příběh je jako pivo po dlouhým dnu – hořký, ale osvěží. A připomene, jak je dobré být naživu.“ Jana Ciglerová, novinářka