Příběh kriminálního rady

Příběh kriminálního rady bych zařadil mezi Fuksovy nejzdařilejší prózy, hned po bok Pana Theodora Mundstocka, Spalovače mrtvol a Myší Natálie Mooshabrové. S těmito nejfuksovitějšími knihami má mnoho společného: Specifický jazyk, kterým hovoří vypravěč i postavy, jazyk nepřirozeně knižní, básnický, ale bez epitetonů, zastřený melancholickým oparem, šepotavý, pečlivě atrikulovaný, jak je to jen v psaném textu možné, zní jako pomalu plynoucí hudební skladba dosahující v tónech hektické hloubky i vzletné, lehce hrající výšky. Fuksův jazyk rozhodně nenapodobuje běžnou lidskou řeč, jeho funkcí je poetizace díla. Spolu s nejrůznéjšími stylistickými hrátkami, jako jsou repetice, scény, které nikam nevedou, hra se čtenářem a snaha o to svést ho na scestí, mystifikovat, obracet děj knihy tak, kam zdánlivě vůbec nesměřuje, ale kam ze zpětného pohledu musel dojít, to vše dělá fikční svět této i jiných autorových knih temně absurdní, pokřivený, poetický v tom směru, že je takřka fantastický. Příběh kriminálního rady se zdá být nadreálný díky autorově stylu, ve skutečnosti jde ale (na rozdíl od např. Theodora Mundstocka) o dílo vysoce realistické, dokonce víc, než by se na první pohled zdálo. Na kostru narativu typické detektivky, tedy žánrového díla charakterictického jistou fantastičností ve smyslu nereálné schematičnosti děje v zájmu dodržení žádoucích aspektů zánru krimi, je v této knize navěšen neuvěřitelně všední příběh mladého chlapce, jehož vztahy k okolí, především k otci, nepoznamenané v podstatě ničím vyjímečným, jsou vykresleny komorně, s velkým důrazem na psychologii a vnitřní citový život protagonisty. Pokud by se měla kniha hodnotit jako kriminální román, tak selhává, protože postava vrahaje naprosto nedůležitá, kniha nemá žádný napínavý děj, pohybuje se docela přímočaře - až do posledních několika desítek stran, které jsou mimořádně dramatické (opět zásluhou autorovy stylistycké a náznakové hry se čtenářem) a jejich vyústění, byť plné skrytých souvislostí, které především při čtení detektivek tak rádi odkrýváme. Nakonec je ale hlavní dojem, který z románu zůstává, dojem absurdity a kruté ironie. (SPOILER) Jak absurdní je životní situace kriminálního rady, který kvůli jednomu nicotnému a vyhnutelnému nedorozumění zavraždil vlastního syna, o kterém si myslel, že zastřelil malého chlapce, provedl to tak, že se dopustil naprosto stejného činu, z jakého syna neprávem vinil, a stal se tak pachatelem poslední vraždy ze série zločinů, které vyšetřoval, a které ho nakonec přivedly do výslužby? Nabízí se opět srovnání s Theodorem Mundstockem (a další SPOILER, tentokrát na stejnojmennou knihu), absurdním hrdinou, který se s hrozbou transortu do koncentračního tábora vyrovnává tak, že se připravuje na všechno, co by se mu na tomto neznámém místě mohlo přihodit, a přehlíží skutečnost, že lidský život je nahodilý a nepředvídatelný, což je mu tvrdě připomenuto policejním vozem, který ho srazí těsně před nástupem do transportu.

Závěrem slušně pochmurné, ale na Fukse mdlejší v absenci typické surreálné atmosféry, kterou třeba já osobně oceňuju na jeho knihách nejvíce a která v 'Příběhu kriminálního rady' ustupuje tradičnější krimi zápletce, pátrání a autorsky typické rozpětí, atmosféra a další se až tolik nedostavují (krom sporadických momentů, které dávají zakusit). Samozřejmě, Fuksovo tvůrčí období není jedna zmuchlaná hrouda, má svoje přechody, etapy, ve kterých se snaží věnovat odlišným tématům i žánrům, komponování autobiografických prvků do příběhu, to já všechno chápu. Typickým motivem je snad jen a hlavně Viki, kontrastující s postavou despotického otce (a taky ten zvláštní element komorníka). Pořád je to ovšem Fuks, takže je to nadstandartně dobře napsané a vygradované. Svým způsobem jsem si i vzpomněl na Spalovače - kriminální rada Heumann se ve svém temném vyznění, i v morálních postupech silně blíží Kopfrkinglovi.