Velký Gatsby, příběh tragické deziluze Francis Scott Fitzgerald (1896-1940), 'autor jazzového věku', dokázal jedinečným způsobem zvěčnit atmosféru prvního poválečného desetiletí v USA. Ve svém nejznámějším románu Gatsby vypráví příběh velké lásky, oslnivého společenského vzestupu i tragické deziluze. 'Začal jsem počítat výdaje své doby dříve, než na ně byly vystaveny účty,' poznamenal Fitzgerald na téma svého zájmu o zpodobení bezstarostného života americké společenské smetánky utrácející jmění na nekonečných večírcích, plných pašovaného prohibičního alkoholu. Dvacátá léta, do nichž vedla cesta přes bojiště první světové války, nastartovala ve Spojených státech období oslnivé konjunktury, které ukončil až krach na newyorské burze v roce 1929. Na začátku 20. let se taky odehrává Fitzgeraldův román Velký Gatsby, který vyšel v roce 1925. Jeho vypravěč, mladý poválečný navrátilec Nick Carraway, přijíždí ze Středozápadu do New Yorku, aby zkusil štěstí jako burzovní makléř. Náhoda ho přivede do podnájmu v sousedství pohádkového sídla tajemného boháče Jaye Gatsbyho, na jehož velkolepé večírky se každý týden sjíždí půlka New Yorku. Aniž zpočátku tuší proč, vzbudí Nick zájem bohatého souseda, a protože má ve zvyku ostatním spíš naslouchat než odporovat, záhy se stane Gatsbyho důvěrníkem. A pak i pomocníkem při pokusu získat zpět milovanou dívku, o kterou ho před pěti lety připravil odchod na frontu. Jenomže ani pohádkové jmění, které Gatsby po návratu z války nashromáždil, nemůže vykoupit minulost a proměnit sen ve skutečnost. Gatsbyho sen o osudové lásce se na konci ukáže jako pouhá chiméra. Fitzgeraldův Velký Gatsby je příběhem několikanásobného lidského míjení a tragického ztroskotání jedné iluze. Své hrdiny vylíčil autor s kritickým odstupem a zároveň s mimořádnou empatií. Ambivalence jejich charakterů a pocit jakéhosi nevyčerpatelného tajemství, které si stále znovu přitahují generace čtenářů i tvůrců, kteří o nich chtějí vyprávět. R. Venclová